Achty´s Blo(k)g

Návrat (?)

2011-04-18T16:30:00.010+01:00

Asi 10 minut mi trvalo, než jsem se sem vůbec přihlásila. Ještěže existuje služba na obnovení hesla. Kdyby neexistovala, musela bych se každou chvíli někde znovu registrovat a zaplavovala bych registrace různými obměnami slova "achty". Říkám si, když teď obesílám firmy svými životopisy, jestli by nebylo serioznější vytvořit si mail ze jména. Co znamená achty stejně skoro nikdo neví...ale to bych měla další jméno a heslo, o které dvakrát nestojím. Spočítali jste si někdy, kde všude jste pod nějakým jménem a heslem zaevidovaní?

Už jsem blog nepsala bůhví kolik let, je těžké znovu začít. Kdoví, jestli je vůbec o čem psát. Popisovat zážitky ze studentského privátu nebo milostná dobrodružství, bylo zřejmě čtenářsky atraktivnější a vděčnější, než psát o usedlém životě, který vedu teď :). Ale jak je zřejmé z textu výše, hledám práci...a začínají se mi z toho hledání kupit zajímavé historky. Zatím sice žádnou práci nemám a po dnešním pohovoru jsem si téměř jistá, že tu o kterou jsem se ucházela dnes, nezískám, ale zřejmě začíná být o čem psát...když už tedy z toho nic jiného zatím není. Takže příště začnu svůj tragi(komi)cký příběh o hledání práce.

Dodatek

2009-02-08T20:34:00.002+01:00

Ještě jsem měla napsat, že jsem byla na Honzíka zlá, když jsem s ním prohrála ve squashi, abyste prý všichni věděli, jaká jsem potvora :o)

Vytvořte si všichni zvířátko

2009-02-08T19:34:00.002+01:00

Asi před před rokem jsem v časopise viděla zmínku o jakémsi facebooku. Stránku jsem si našla, ale zrušila jsem si profil na libimseti, na lidech, na chatu už jsem nebyla asi deset let, na spolužáky chodím jednou za měsíc, takže jsem neviděla důvod, proč bych se měla někam registrovat. Vůbec cítím vůči registracím všeho druhu nechuť. Nemám chuť ani virtuálně poznávat nové lidi... Takže jsem se ušklíbla a facebook zavrhla. Postupem času se o něm začaly množit zmínky, přišlo mi to sice zajímavé, ale v žádném případě mě nenapadlo zaregistrovat se. Asi před dvěma týdny mi kolegyně z práce řekla, že si dala fotky na facebook, ať se na ně podívám. Matka šestnáctileté dcery, co počítačům a virtuálnímu světu dvakrát neholduje...to už byl těžší kalibr. Udělala jsem si tedy na facebooku profil. Jen fotka a přezdívka. Po pár minutách jsem zjistila, že jsem nespíš byla mezi posledními na světě, kdo tam profil neměl...Sice mám k tomu webu pořád averzi, takže jeho prostřednictvím odmítám jakkoli komunikovat, ale pořídila jsem si tam zvířátko :o) Jmenuje se Kapitán Morgan a máme ho s Honzou oba moc rádi :o). On obzvlášť... když se po večerech odmítám věnovat jemu a kupuju Morganovi nové oblečky, nábyteček a závodím s ním na stadionu. Takže Facebook ne (pro jistotu napíšu zatím), Pet society ano :o)

Jede se dál

2008-12-22T12:40:00.003+01:00

Fajn, máme dvanáct hlasů a já budu dělat, že mě ani nenapadlo, že to celé odhlasovali dva lidé pokaždé na jiném počítači :o) a budu pokračovat dál.

Díky za vaše hlasy...

2008-12-02T22:29:00.004+01:00

Chtěla jsem na blog napsat poslední článek k Tunisku. Měl být o tom, jak jsme se handrkovali na bazaru. Ale popadl mě (silněji než obvykle) pocit, že tenhle blog nikdo moc nenavštěvuje. Tedy kromě lidí z celého světa, kteří stejně nerozumí česky a dostali se sem po kliknutí na "next blog". A pokud sem skutečně chodí někdo, kdo česky umí, tak nepíše komentáře ani vzkazy, takže tak i tak mám pocit, že to píšu jen pro sebe (a pro Kaktusku, čehož si vážím, ale přeci jen...no). A byla bych úchyl, když bych v tom takhle pokračovala. Takže spouštím hlasování, které rozhodne o zachování mého blogu. Bude mi stačit deset "ano", abych pokračovala dál (Káťo, když bude nejhůř hlasuj z několika různých počítačů).

Kapsář

2008-11-25T11:22:00.000+01:00

Jela jsem tuhle v přeplněném autobuse a když jsem na předposlední zastávce musela vystoupit, aby se lidi dostali ven, mohla jsem se vrátit už jenom na schůdky. Kabelku jsem držela před sebou v ruce, druhou rukou jsem se snažila chytit nějaké tyče. Na poslední chvíli přiskočil do autobusu pán a stoupl si pode mě na poslední schůdek. Měl tak dva metry, sto deset kilo a vypadal na čtyřicet. Zápasila jsem se setrvačností, když jsem ucítila pohyb v kabelce a taky, že ji mám o něco lehčí. Ten chlápek přede mnou nepatrně pohnul rukou. Pustila jsem se a začala jsem kontrolovat, jestli mám všchno, telefon tam byl, klíče taky, chyběla peněženka. Zbývalo posledních pár metrů do zastávky a já nevěděla, co budu dělat. Nevěděla jsem, jestli mi ji sebral ten pán přede mnou v přeplněném autobuse, nebo předtím někdo v přeplněném metru, nebo na zastávce. Přišla zastávka, on vystoupil, aby mohli lidé ven, já vystoupila proti němu. U zastávky na mě sice měl čekat Honza, jenže bohužel řidič zastavil tak, že měl mezi předními a prostředními dveřmi telefonní budku, takže přes ní nebylo vidět. Musela jsem jednat sama, jenže řekněte neznámému chlapovi, že vás okradl... Tak jsem mu řekla: "Pane, vy jste mi asi ukradl peněženku." Když někoho neprávem nařknout, tak slušně...A on zvedl ruce a řekl, že on ne. Jenže v tu chvíli jsem už věděla podle výrazu tváře, tónu hlasu a pohybů, že to byl on. Přerostlý, zřejmě mírně retardovaný, poněkud světlejší Rom. Tak jsem mu řekla, že teda nevím no a ať mi ukáže kapsy. On jenom zvedl ramena jako ať se klidně podívám. Měl zapnuté kapsy u bundy, to mi bylo blbé do nich lézt. Ale pak mi došlo, že to udělal pravou rukou, takže ji má v pravé kapse kalhot, protože kdyby otevřel zip u kapsy, viděla bych to. Sáhla jsem mu do té kapsy a řekla jsem: "Tady ji máme." A pak jsem řekla něco o policajtech a povystoupila jsem před budku, takže mě už Honza viděl, řekla jsem mu, že mi tamhleten chlap ukradl peněženku, tak se za ním vydal. On tam stal přikrčený za budkou a byl asi trochu v šoku. Něž k němu Honza přiběhl, tak se ale rozběhl přes silnici, kde zastavoval autobus do města, naskočil a ujel. Peněženku jsem sice uhájila, nicméně jsem byla celá otřesená z toho, že i mě se dotkla pražská kriminalita. Tak jsem si říkala, že se těším, až se vrátím na tu naši stotisícovou vesnici, kde když otevřeli před třemi roky KFC, stáli lidé ve frontě do půlky náměstí.

Tunisko - část třetí - jídlo, pití

2008-11-14T11:12:00.007+01:00

Náš dovolenkový program by se dal hodně zestručnit na: snídaně - odpočinek na lůžku - moře/bazén - oběd - odpočinek u moře/bazénu - pití - moře/bazén - pití, večeře, pití - film - spánek. Vzhledem k tomu, že o válení u bazénu, u moře a v posteli není moc co psát, budu se věnovat stravování. Měli jsme all inclusive, takže jsme v jídle a pití nebyli omezeni. Maximálně rychlostí trávení... ale ta doba, kdy čeští turisté vyžrali celý hotel i za cenu střevní koliky, protože to měli zaplacené, zůstává snad pomalu za námi, takže ani my, když už jsme nemohli, jsme si necpali jídlo pod oblečení, abychom ho mohli konzumovat později na pokoji, v letadle i doma... Co se kuchyně týče, hrála tam velkou úlohu zelenina. K obědu i k večeři byly k dispozici různé gratinované, plněné, pečené, grilované, ... zeleniny různých druhů (i podezřelých typu baklažánu, kterým neholduji) a barev. Obzvláště zábavné mi přislo to, že když něco bylo gratinované nebo zapečené (např. lasagne), byla nahoře vrstva nesladkého pudinku. Takže si člověk zprvu myslel, že si dává do pusy sousto s rozteklým sýrem, načež se málem pozvracel, protože to byl nepřislazený vanilkový pudink. Ten tam byl asi vůbec oblíben, protože tam bylo x druhů dezertů, které ho obsahovaly. To už byl naštěstí přislazený. Maso jsme dostávali krůtí a skopové. Samozřejmě byly v nabídce i ryby a v některých omáčkách plavaly různé posekané chapadlaté potvory. Jinak nic neobvyklého, krom toho, že všechno jídlo bylo úplně neslané. Pití byla kapitola sama pro sebe, jak už mi ostatně naznačil onen zmíněný welcome drink. Pokud to byly nápoje místního původu, nedaly se pít. Smrděly desinfekcí a všechny druhy alkoholických nápojů a míchaných drinků (ne)chutnaly stějně. Takže jsem si dala na začátku koktejl "modrá laguna" a pak ještě něco, co mělo barvu úplně jinou, ale oboje mělo stejnou chuť, takže jsem od té doby pila jen pivo a víno. Pivo bylo divné a dávali ho v 200 ml sklenkách (jako ostatně všechno, aby si pro to otrávený turista musel chodit každých osm minut) a víno taky nebylo z nejlepších, ale pít se dalo. Zrovna jsem si vzpomněla, že když jsme jeli z letiště do hotelu, viděli jsme masnu. Venku na sluníčku visely tři kravské hlavy (useknuté). Bohužel jsme měli dostatek příležitosti si je prohlédnout víc, protože jsme vedle nich stáli na semaforu. Byly obsypané mouchami. Vevnitř v obchodě s dokořán otevřenými dveřmi (bylo 30 ve stínu), viselo na hacích několik cárů masa, tentokrát už alespoň bez kůže, resp. srsti. Ovšem taky to vypadalo nechutně. Na procházce městem jsem pak definitivně ztratila chuť konzumovat jakýkoli místní fast food, co se nabízel na bazaru, protože mouchy tam zřejmě netrápily nikoho. A stejně tak okoralé kousky masy, smrad a týdny přepalovaný tuk. Takže bohužel pro vás (naštěstí pro mé zdraví) nemohu psát o ničem jiném než o hotelové stravě. A kdoví...přemýšlet o tom, jak to asi vypadá v kuchyni, jsem si zakázala, ale byla jsem nakonec vděčná, že si můžu dát baklažán s pudinkem...

Tunisko - část druhá - ubytování

2008-11-04T14:36:00.004+01:00

Jak vypadala naše cesta na dovolenou už jsem psala, takže teď je na řadě ten zbytek. Škoda, že jsem přišla na to, že chytám wifi net (protože od našeho hotelu bych to nečekala), až na konci pobytu, kdy už jsme spíš měli starosti se srážením horečky, zaháněním bolesti a sháněním peroxidu vodíku, protože jinak bych mohla psát zážitky zčerstva. Našli jsme si na internetu krásný čtyřhvězdičkový hotel na tuniském ostrově Džerba. Mělo tam být teplo, hotel i pokoje vypadaly hezky...jenže jsme zjistili, že na těch stránkách nestíhají nabídky aktualizovat, takže poslední volná nabídka v našem termínu byla na pevninu do Gammarthu, což je město na severu Tuniska, asi 30km od Tunisu. Dva dny po tom, co jsme zájezd zaplatili, vyšla předpověď na následujících deset dní. Mělo být celou době hnusně. Přeháňky, bouřky, déšť. Z letiště jsme museli do hotelu jet víc než tři hodiny, protože v hlavním městě - Tunisu - nesmí přistávat letadla nasmlouvaná cestovními kancelářemi. Takže 4 hodiny plus zpoždění z letiště nás připravilo o celý první den. Přijeli jsme do hotelu na večeři, místo na oběd. Dostali jsme welcome drink, což byla oranžová "voda", která silně páchla a chutnala desinfekcí. Potom jsme byli zavedeni do pokoje. Nejednalo se o klasický hotel, ale o komplex vzájemně propojených jednopatrových staveb. Do pokoje se vcházelo rovnou zvenčí. Z původní čtyřhvězdy se vyklubala možná dvouhvězda. Teklo umyvadlo, letiště nebylo, jen dvě jednopostele, které když stály u sebe, měly mezi sebou deseticentimetrovou mezeru. Na každé straně dveří bylo jedno úzké okénko s okenicí, přes kterou pronikalo jenom minimum světla, ale otevřená být nemohla, protože by nám lidé, co procházeli kolem, viděli do postele. Na povlečení byly neidentifikovatelné fleky, takže jsem se první noc štítila přikrýt. Televize na pokoji nebyla, ale šlo si za ní případně připlatit. Ze dvou zásuvek fungovala jedna...v koupelně, takže když jsme si chtěli pustit film na notebooku, museli jsme natáhnout kabel přes celý pokoj a držet ho ve vzduchu, protože na podlaze byla voda z toho umyvadla. Když člověk seděl na záchodě, což jsme naštěstí přes mnohá varování, nemuseli dělat často, neustále nám padalo na záda víko. Sprcha byla docela dobrá, jen když se uchytila tak, aby ji člověk nemusel držet v ruce, padala. Takže mě asi třikrát praštila do hlavy a od té doby jsem si ji držela.Vodu samozřejmě bylo možné použít pouze na mytí nebo vypláchnutí pusy po čištění zubů. Ona teda byla hodně chlorovaná a vcelku slaná. Ale když se člověk uprostřed noci vzbudil a už neměl žádnou balenou vodu, musel to vydržet, protože jinak by velmi pravděpodobně strávil na toaletě mnoho času, což by asi byla dost otrava i vzhledem k tomu padajícímu víku. Zato servis byl dokonalý... Pokojská zaklepala a než člověk něco stihl říct, vlezla dovnitř, když nás uviděla na posteli (každé dopoledne brzo po snídani), zasmála se a zase šla jinam, že nebude rušit (ale ono moc nebylo při čem, když jsem každému zvuku, který přišel zvenčí přisuzovala její příchod). Denně měnila povlečení a ručníky a vždycky to nové bylo takové divně navlhlé. Říkala jsem si, že dobře že nevím, jak to vypadá v prádelně. Obecně jsem tedy nestála o to vedět, jak to vypadá v zázemí hotelu :o) První večer jsem byla vcelku zklamaná. A mimochodem jsem si uvědomila, že propagačním fotkám není dobré veřit, protože nikdo neví, jak jsou staré ani kde je vůbec nafotili... Nicméně jsem si rychle zvykla a myslím, že nakonec bych v takovém pokoji byla schopná celkem pohodlně strávit i mnohem delší čas, nehledě na to, že x desítkám procent světové populace se o takovém luxusu může jen zdát...:o)

Tunisko - část první - cesta

2008-10-26T10:05:00.011+01:00

Cela leta jsem se strasne tesila, az poprve poletim letadlem. Ja teda uz jednou letela...kdyz jsem byla mala, vyhrala jsem let vetronem. Sedela jsem na dece za pilotem. Dirkama v podlaze prosvitaly paprsky slunce,ve kterych viril prach, bezpecnost predevsim. Ale mne to prislo jako skvele dobrodruzstvi. Takze jsem se tesila na let dopravnim letadlem. V utery jsem se dockala (nakonec). Meli jsme odletat v 8:25, jmeno dopravce (Karthago airlines) ve mne vzbuzovalo malicko neduveru,ale kdyz jsem venku ten stroj videla,obavy opadly. Byla to na pohled zachovala 737. Ovsem po nekolikerem odsunuti odletu jsme na plose uvideli techniky, jak rozdelavaji kryt jedne ze dvou turbin, chvili ji obchazi a bezradne u toho krci rameny. Zacala jsem se tedy znovu bat, tentokrat ze to opravi a my tim budeme muset letet. Premyslela jsem, proc hodla clovek takhle lehkomyslne kvuli par tisicum obetovat svuj zivot...Za trech hodinach to vypadalo, ze nam z Tuniska posilaji nahradni letadlo, ale za chvili nam nekdo vesele oznamil, ze je letadlo opravene (ovsem jedine,co jsem u tech techniku na plose videla za "naradi", byla lepici paska!!!). Rozeslala jsem tedy smsky na rozloucenou a pro blbych par tisic a tyden valeni u more jsem nastoupila do letadla. Uz pri startu (stejne jako po celou dobu letu) jsem uzkostlive poslouchala kazdou zmenu v chodu motoru a neustale jsem se H. ptala, jestli je tohle normalni. Ke vsemu jeste nad letistem v Monastiru byla bourka, takze jsme hodinu navic krouzili v turbulencich nad pousti. Tudiz jsem se mohla zdokonalovat ve sve nove discipline (poslechova diagnostika poruch leteckych motoru). Kodrcave pristani pak pro me bylo prochazkou ruzovym sadem. Jako tresnicka na dortu bylo to, ze jsem se pri vystupu z letadla silne prastila do hlavy, cemuz se vysmala cela arabska posadka i pulka cestujicich. Bohuzel pochybuji, ze me nekdo poveze zpet do CR na oslu... Takze kdybych se nevratila, s Karthago airlines neletejte...

P.S.: omluvte grafickou podobu textu. Pisu ze sveho telefonu bez klavesnice, je to za trest, opravim, az prijedu.

V práci

2008-09-12T08:01:00.004+01:00

Jsem pořád v práci, takže jsem byla přesvědčená o tom, že nemám o čem psát, ale i tam člověk občas něco zaslechne, takže...

...Mila (35+) má kamarádku, co dělá prostitutku. Dojíždí každý večer do jednoho luxusního hotelu na Václaváku a za hodinu bere deset tisíc i víc. Tvrdí ale, že ke styku nedochází, že pány jen "obsluhuje" rukama a pusou, čemuž je těžko uvěřit. Za ten pokoj na noc zaplatí sedmičku, ale mívá během ní tak tři čtyři zákazníky. Ti stálejší jí prý vozí parfémy a šperky. Kontaktuje ji personál. Mila říkala, že je té paní něco po čtyřicítce, má piercing v pupíku, který ale není vidět, protože má na břiše tři obrovské špeky a vůbec je prý neatraktivní. Doma má šestnáctiletého syna, ale chodí tam prý jen v kalhotkách (prý má obrovské povislé poprsí), říká, že syn je zvyklý...

...Vendy (19) byla s přítelem v Tunisu na dovolené. Když do něj začal prodavač na bazaru strkat (když smlouváte a řeknete cenu, za kterou zboží koupíte a prodavač na ní pak sleví ze své ceny, nesmíte tu cenu znovu ponížit, jinak je to rozčiluje, jak tomu bylo v tomhle případě), stošedesáticentimetrová, hubená a jemná rusovláska Vendy vzala z poličky papuče, mrštila jimi o zem a začala na prodavače hlasitě anglicky křičet, že je prase (protože si na jinou nadávku nevzpomněla). Celý bazar utichl, protože nikdo z těch muslimů ještě neviděl ženskou muži takhle veřejně nadávat, načež se Vendy s Tomem na chvíli polekali, že teď se na ně všichni vrhnou a na náměstí je ukamenují. Jenže ti arábáci, co tam seděli v hábitech u vodnic se začali strašně smát a smál se i ten prodavač. Takže byli zachráněni. Ovšem před střevní infekcí ochráněni nebyli, ale o tom asi psát nebudu, to by Vendy nebyla ráda.

...Honza (21) se zasnoubil s přítelkyní, se kterou už chodí pět let. Domácí práce si dělí na půl...co bych za to dala... a včera si přinesl z domova čočku s uzeným a okurkami, hrozně to vonělo, tak jsme si šly s Vendy koupit aspoň salát.

...Gábi (myslím taky 21) je hezká a milá a hledá přítele, protože se s někým po pěti letech rozešla. Usiluje o ni jeden Francouz, co má dům někde u moře v Bretani, ale je strašně maličký, takže ho Gábi asi nechce, ale jistá si není...

...Katka (33+) má šestnáctiletou dceru, která se zhlédla v tetování a pierciengu, takže teď Káťa trne, až jí dcera přijde domů s procvaknutým jazykem.

...Míša (21 myslím) je zapřísáhlá metalačka, když někdo pustí jinou hudbu, tak říká, že takové sračky poslouchat nebude a snaží se pustit metal, v čemž se jí všichni ostatní snaží zabránit. Jenže Míša řekne všechno, co si myslí, i to co ještě promyšleno nemá. Takže to tam bývá poměrně zajímavé, protože Mila si nenechá nic líbit a je jako vichřice.

...kluci - drsní skejťáci - co jsou za skříňkou si pořád povídají o tom, kde a jak se opili a zfetovali, občas chodí ven hulit trávu a hrají počítačové hry v pracovní době, protože jejich šéf je stejně starý jako oni a je to jejich kumpán. A zásadně se oslovují "kámo" a "brácho". Pouštejí techno, house a tyhle zvuky, ze kterých mě bolí hlava.

..."modelky", co sedí na druhé straně místnosti za rohem se neustále baví o hubnutí a oblečení a o tom, kdo je looser, protože má nemoderní nábytek. Aniž by se zamyslely nad tím, že kdo má ve dvaceti jako stálé zaměstnání přilepování účtenek na papír, je na tom možná hůř... a tak dále, tentokrát ale musím končit, protože si tam do toho našeho open spaceu musím jít zase na pár hodin sednout.

Strach a hnus v Praze, Liberci, Brně i v lese

2008-08-01T08:32:00.005+01:00

Myslela jsem si, že alespoň ve městě jsem v tomhle směru vcelku v bezpečí, když už prožívám muka v našem domě, u babičky a když na to přijde i v lese. Jenže jsem se mýlila. Ve městě zřejmě platí, čím blíž k vodě, tím hůř. Začalo to nevinně. Ve středu jsme s holkama měly dámskou jízdu. Nejdřív jsme si šly sednout do kavárny-baru. Ale tak po hodince a půl jsme měly chuť přesunout se někam jinam. Ale bylo to krásně, že jsme místo hospody korzovaly centrem Prahy. Připadaly jsme si jako na dovolené. Všude zahrádky s turisty,kteří se tím pádem ve velkých houfech nemotali ulicemi, místy živá hudba z vltavských lodí. Všechno krásně osvětléné. Středomořská atmosféra. Martinu napadlo, že bychom se mohli projít po nábřeží. U jedné výlohy, kde jsme se zastavily, abychom si pověděly něco v tu chvíli strašně důležitého, jsem si všimla, že kousíček za M. je na síti obrovský křižák. Ano, bude tu řeč o pavoucích. Martina vyjekla a popoběhla, načež jsme si všimly, že jsou na každé výloze, semaforu a zábradlí, čím blíž jsme se dostávaly k řece, tím víc jich bylo. Od každé lampy a semaforu jsem stála alespoň dva metry, aby se na mě nějaký nespustil. Takže mě v jednu chvíli na takovém pásku chodníku pod semaforem málem srazilo auto. Začalo mi bušit srdce, zostřily se mi smysly. Což tedy přispělo jen k tomu, že jsem na kůži neustále cítila lechtání jako by po mně něco lezlo. Hysterie začala dosahovat vrcholu, když jsem odmítla sejít po metr a půl širokých schodech na nábřeží. Znamenalo by to pro mě, že půl metru na každou stranu na mě budou číhat stovky velkých, ošklivých pavouků. Najít širší cestu ale znamenalo projít pod několika stromy, kde jsem začala poskakovat a pištět pomoc, pomoc kdykoli jsem spatřila v pouličním osvětlení odlesk z pavučiny. V jednu chvíli jsem se dokonce zastavila, že dál nejdu. Naštěstí mě Káťa i Martinou chytly v podpaží a provedly mě tou alejí hrůzy. Měla jsem zavřené oči a bušilo mi srdce. Na nábřeží jsem se konečně uvolnila, i když jsem pozorně sledovala, jestli na cestě přede mnou přes kočičí hlavy nějaký ten pabouk neprobíhá. Tam to bylo opravdu krásné. Z lodí se ozýval jazz, lidé na nich večeřeli, sem tam na nás pomrkávali skupinky mládenců, co nás míjely, ve vodě se odrážela světla. Fakt jako na dovolené. A náš společný večer se chýlil k závěru. Byl před námi jenom průchod posledním parčíkem...akorát byl plný lidí, takže jsem se ovládala, abych nedělala zbytečné scény. Zase jsem sice poskakovala pod stromy jako bych měla záchvat padoucnice, ale už jsem nepištěla. Ovšem srdce mi tlouklo, pěsti jsem měla sevřené tak, že jsem si nehty udělala do dlaní fialové rýhy a s každým krokem jsem měla pocit, že mě opustí vědomí. Nakonec jsem to zvládla a alou domů. Jenže uprostřed noci mě vzbudil hrůzný pohled, pavouk velký jako dlaň se mi rychle spustěl na obličej, musela jsem sebou strašně cuknout, protože jsem dostala hrozitánskou křeč do lýtka. A to mě teprve probudilo. Ale mozek ještě nebyl natolik vzpružený, abych dokázala odfiltrovat sen od skutečnosti, takže jsem začala budit Honzu, ať rozsvítí, že je na stropě obrovskej pavouk. Jenže on byl v polokomatu, ve kterém se obvykle chová hrozně vzpurně a vůbec divně, má dokonce jinou intonaci než normálně, takže mi rozsvítit odmítal a dokonce se mi vysmíval kvůli té křeči. Ráno samozřejmě o ničem nevěděl. Takže přátelé, krom toho, že se bojím večer vyjít na terasu a pod vchodovými dveřmi, protože nám tu ONI po vyhřáté omítce lezou a taky jsem se tady odnaučila chodit v noci na záchod, abych nějakého nepotkala, protože uvnitř té naší novostavby! jsem jich po večerech potkávala víc, než ve všech starých domech dohromady, tak ani nechodím k babičce do sklepa, nebo jen opravdu výjimečně, už tam ani nepřespávám po jednom hrůzném zážitku se třemi kousky na stropě nad postelí. Zásadně naslepo nesahám pod postele a za skříně. Někdy se bojím i v lese, když mají křižáci sítě mezi stromy. A jako vrchol všeho se teď už bojím i v centru města. Tak si říkám, jestli není na čase vyhledat odbornou pomoc.

Sama doma :o)

2008-07-31T16:39:00.004+01:00

Rodinka je na dovolené, už je to skoro týden. V minulých letech jsem se vždycky těšila, až odjedou. Vzala jsem telefon, obvolala milence, sestavila harmonogram podle toho, jak kdo měl čas a pak už to šlo ráz na ráz. Posezení v baru, nějaký ten tanec nebo večeře, na které jsem si dávala záležet, abych náležitě ohromila svými kuchařskými schopnostmi, víno, pak svádivá konverzace a nakonec ten sex. Ráno míchaná vajíčka a pokud možno co nejrychleji návštěvu vyprovodit. A dnes tu sedím sama, k večeři si dám papriku a k ní budu ukusovat rajče, protože jsem líná si dělat salát. Vařit pro sebe mě nebaví. Slíbila jsem kamarádovi, že až budu v Liberci, určitě se ozvu, ale H. by nebyl rád, že se stýkám se svými bývalými milenci zrovna, když on je 100 km daleko, takže nikam nepůjdu. Večer si zavoláme, což mi nahradí tu erotickou konverzaci, nejspíš ale budeme řešit, jaký průměr bude mít prodlužovací hadice k pračce. Místo sexu si teď půjdu ještě dát hodinku na kole, taky endorfiny. Snad ta míchaná vajíčka bych si ráno mohla udělat... přišlo zkrocení zlé ženy :o)

Katce, aby nebyla dále znepokojena

2008-07-22T13:24:00.002+01:00

Mám už od půlky května prázdniny a přesto jsem sem vůbec nic nenapsala. Chodí mi sem jen Katka a Dod. Takže tohle píšu pro vás dva :o) Ale to neznamená, že bych vám tím chtěla něco sdělit, píšu to jen, abyste měli co číst, když sem vlezete. Už nemám co psát. Dalo se to čekat. Už nejsem ani v Brně, kde mi byla často inspirací M. a naše mnohahodinové rozhovory o kdečem a už si ani nemůžu dovolit pro zábavu navazovat krátké známosti, protože chodím s H. A i když bych nějaké ty veselé milostné eskapády přece jen absolvovala (což samozřejmě rozhodně nedělám), byla bych úplný blázen, kdybych o nich sem psala. Žiju teď usedlý život (spokojený samozřejmě) ale i celkem chudý na nevšední zážitky... Zrovna vybírám novou postel a šatní skříně do našeho hnízdečka lásky (ano, je to tam, kde při četných hádkách mlátím holýma rukama do stěn, nábytku a H.). Jediné, co se v poslední době vymykalo šedi všedních dnů, byl náš víkend na Šumavě, ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, když si budu myslet, že málokoho zajímá, kam jsme šli na túru, jaké bylo počasí a jak to bylo romantické. Myslím, že vás dva rozhodně ne. Katku by nanejvýš mohla odtamtud potěšit fotka koní, kterou sem možná dám, když nebudu líná a Doda asi nic, co bych mohla nabídnout. Tak mě napadlo, nechtěli byste spolu vy dva chodit? Dod je z Ostravy, na to Katka letí. A Katka je zase velice inteligentní a bude ve svém oboru úspěšná, což by zas mohlo imponovat Dodovi, ze kterého jednou bude úspěšný advokát. A oba studujete v Brně a máte kladný vztah k alkoholu. Ke všemu Katka není typ, co někoho omezuje a Dod o omezování rozhodně nestojí. Že mě to nikdy nenapadlo... A hned tu máme námět na diskuzi :)

Nemám téměř slov...

2008-05-21T21:25:00.006+01:00

Ač to nemám ve zvyku a dojmy tohoto typu si držím v sobě, udělám dnes výjimku. Marně přemýšlím, jestli jsem někdy viděla český film, který mi připadal lepší, než ten, ze kterého jsem se právě vrátila domů. Karamazovi. Kromě dneška jsem jěště nikdy nezažila, aby diváci v kině zůstali sedět i v průběhu závěrečných titulků...natož pak v multikině. Kdyby se mě někdo zeptal, jaké to bylo, asi bych mu řekla, ať se jde raději podívat sám. Byla jsem rozechvělá jako v divadle, chtělo se mi plakat a o pár sekund později jsem se smála. Bylo to tragické, smutné i absudrně veselé a velmi, velmi emotivní, prostě barevné. Krásné. Není potřeba o tom filmu moc říkat. Celé to tu píšu, abyste se na něj šli podívat. Protože krom toho, že to je nádherně odehrané divadelní představení ve velmi netradičních kulisách, je to i výjimečně vizuálně krásný a skvěle "řemeslně" udělaný film s lidským příběhem. Ke všemu je celý tenhle nevídaný spektákl doprovázený podmanivou, dramatickou hudbou. Je to divadlo s velkým D. Doufám, že na Karamazovi půjdete a budete, tak jako já teď, tiše přemýšlet o velikých tématech a těžko zodpověditelných otázkách. Není to film, u kterého bych se chtěla držet za ruku, u něj je každý těžce sám za sebe.

Lekce

2008-05-20T13:28:00.008+01:00

Svůj rest, co se Vychuchelů týče jsem splnila, teď ještě aby někdo hlasoval :o) Několi obrázků, co jsem měla slíbených, jsem nedostala, dva moc pěkné se nenávratně ztratily, když mému milému v práci přeinstalovali počítač, takže nakonec jich je jenom deset, ale i to považuji za úspěch. Děkuji všem, kdo nějakého poslali.

Člověk by neměl být vzteklý, není to hezké, a když už je vzteklý, neměl by být agresivní a už vůbec by neměl mít sklony k násilí. Nevyplácí se to. Nedávno jsem se strašně rozlítila na svého H. Protože je poměrně kliďas (i když i to má své hranice), řekl, že tohle nebude poslouchat a šel se do koupelny osprchovat. Nenávidím, když mi někdo položí telefon, stějně tak nenávidím, když někdo uprostřed hádky (resp. 2 minuty jsem na něj křičela, vyčítala, pokládala pořád dokola ty samé otázky a on se jen díval a kroutil hlavou) odejde, aniž by na něm byl pozorovatelný alespoň náznak emocí, jakýchkoli. Jakmile za sebou zavřel dveře, udělalo se mi rudo před očima a vší silou jsem do těch dveří praštila, načež se mi opět udělalo před očima rudo, tentokráte bolestí. Ztěžka jsem vydechla a s rukou mezi koleny poklesla do dřepu. H. vylezl, zakroutil hlavou a šel mi na otékající zápěstí dát led. Dostala jsem lekci o sebeovládání. Druhý den už to nebolelo. Tedy až do chvíle, než jsem se onoho ikriminovaného místa o ploše asi 1cm čtverečního dotkla. Bylo to jakoby mi do toho někdo pustil proud (teda takhle nějak si to představuju). Nicméně to hybnost ruky nijak neomezovalo. Takže jsem to nechala být s tím, že jsem si dávala pozor, abych tu ruku nějak špatně nepoložila, nebo aby mě třeba H. za ono místo nechytil. Ale ani po třech týdnech to nebylo lepší, takže jsem šla k doktorovi. Zdravotnický personál se mi věnoval dohromady asi 2 a půl minuty, ale strávila jsem tam dvě hodiny. Nejdřív jsem čekala na doktora (30 minut), ten se na mě ani nepodíval, natož aby se třeba dotkl té ruky (ale jsem ráda, protože by to bolelo :o)), napsal mi žádanku na rentgen, šla jsem tedy čekat tam (45 minut!!!). Potom zase zpátky do čekárny k doktorovi(20 minut), doktor řekl, že zlomené to asi není, ale že tam něco špatně je. Napsal mi žádanku na sádru a sestra vybrala třicet korun. Na kontrolu mám přijít za dva týdny (kdy pravděpodobně absolvuji všechno znova). Přesunula jsem se čekat na sádrovnu(20 minut). Zbylý čas jsem běhala po budově (bývalý klášter, bludiště) a sháněla H., který tam byl ve své záležitosti. Dostala jsem tedy lekci trpělivosti. Přijela jsem večer do Brna, ale to už mě pěkně bolel prsteník, který jsem měla spolu s malíčkem zafixovaný, abych se mi nehýbalo to zápěstí. Spolubydlící se mi smáli, že to nic nebude. Dneska už jsem to nemohla vydržet a sádru na místě těch prstů rozstřihla (lépě rečeno jsem ji dvacet minut levou rukou pižlala tupými nůžkami), abych vyndala a tím i zachránila před odpadnutím svůj modrající, pomačkaný prst. V té sádře na dva prsty místo nebylo...ani přinejlepší vůli. Kromě pokládání telefonu nesnáším i drobky v posteli, takže abych byla dostatečně potrestaná, mám plnou postel nadrobené sádry, která mi co chvíli po kouskách odpadává. Nejen postel, i koberec, oblečení, klávesnici... A úplně nejvíc mi vadí a je to tím největším trestem (kromě toho, že s tím torzem, co mi na ruce zbylo, budu muset jít znovu na udělání nové sádry), že neudržím ovladač k playstationu! Což mě postihlo zrovna v době, kdy můj otec odjel na dovolenou a já si mohla vzít jeho playstationa, abychom si s H, zahráli po síti. K úplné změně chování mi to asi nepostačí, ale poučila jsem se alespoň do té míry, že příště až mě popadne vztek, nebudu do ničeho mlátit rukou, nýbrž si do ní vezmu něco, čeho mi nebude líto (např.se squashovou raketou je to dost drahé).

Už se to blíží

2008-05-14T14:40:00.004+01:00

Je to tady...s asi tříměsičním zpožděním a ještě ne tak úplně...brzo (až tam dám všechny obrázky) vypukne hlasování o nejhezčí vychuchele. Každý obrázek má své číslo, zapamatujte si to, jaké bude mít váš favorit a až spustím tady na blogu hlasování, kliknete na příslušný řádek...jednoduché. Takže nejpozději do tří dnů to celé vypukne, zatím se můžete předběžně podívat sem.

Z autobusu

2008-03-06T17:56:00.003+01:00

Už mi přišlo pět vychuchelů...posměváčci (Dod) teda utřeli...:oP I můj třicetiletý přítel vychuchela (dokonce ve své nabité pracovní době) nakreslil. Je pravda, že den předtím se mi doma překvapeně smál, jak jsem infantilní... Což byl opravdu objev vzhledem k tomu, že na roztomilé infantilitě a blonďatém melíru jsem postavila své osobní kouzlo, kterému nemohl jinak, než podlehnout :o))) Takže Dodíku, taky mi něco nakresli, je sice pravda, že jsi pravník, ale až takový suchar, abys mi nenakreslil obrázek, snad nebudeš... Dead line je příští středu. Tolik k vychuchelům. Zrovna jedu autobusem do Prahy, je to poprvé, co mi tu opravdu funguje internet, ale protože bych asi moc mlsala, baterka mi vystačí jen na půl hodiny z cesty. Zoufale se teda snažím něco duchaplného napsat, než mi zhasne monitor, ale v tom stresu jsem všechny zajímavé věci, které mě tenhle týden potkaly, zapomněla. Tak já nevím... za chvíli začíná ples fildy (na který ale nepůjdu protože jedu domů). Na plese fildy jsem byla naposledy ve druháku, kdy jsem byla zamilovaná do spolužáka a doufala, že nás to nějak sblíží. Jenže jediné, co jsem mohla v konverzaci nabídnout byl můj poloodhalený dekolt... byla jsem z dotyčného totiž tak nervózní, že jsem nebyla schopná tančit, ani nějak přirozeně komunikovat (dnes už vím, že ten dekolt mužům mnohdy bohatě stačí). Takže smůla, nic nebylo. Jen mi druhý den pochválil šaty :o) a pak odjel na lyže. A to mi připomnělo, že zítra na ty lyže odjíždí zase. Jen mi nemá co pochválit... Ale poslal vychuchela, takže to nevadí. A když mi přiveze výbornou jahodovou marmeládu jako minule, tak zkusím jeho obrázek trošku prosadit na špičku...(čímž nechci nikoho nabádat k úplatku, ale kdyby něco... nenoste mi všichni jahodovou...). Aaaaa, baterka...je mi líto, přátelé, ještě jsem vám chtěla povyprávět o tom, jak mi ta marmeláda zplesnivěla, protože jsem si ten jediný a úplně nevinný dárek od něho nechtěla sníst, ale smůla :o)))

Dneska je strašně větrno...

2008-03-02T14:54:00.004+01:00

Kaktuska mě navedla na nápad uspořádat další soutěž. Tentokrát bude hodně tvůrčí a doufám, že se do ní zapojí co nejvíc lidí. Ale opravdu se zapojte, jinak budu zklamaná...hrozně se totiž těším :o) Takže zadání je následující - nakreslete na počítači (v malování nebo v jakémkoli jiném grafickém editoru, který ovládáte), na papír (a potom ho vyfoťte), nebo třeba vymodelujte z modelýny (a zase vyfoťte) VYCHUCHELA, je to možná zviřátko, možná něco jiného, to nechám na vaší fantazii. Až to budete mít hotové, pošlete mi ho na achty@seznam.cz (do předmětu napiště vychuchel), udělám výstavu a hlasování o tom, které obrázky si získaly vaši největší přízeň. Ale opravdu je posílejte... Nedávno jsem pozorovala svojí šestiletou setru v restauraci. Hned jak jí dali papír a pastelky, začala kreslit nějaký hrad s padacím mostem. To by mě nenapadlo. Kolikrát si řeknu, že bych si něco nakreslila, jenže vezmu do ruky tužku a po chvíli ji zlostně mrsknu někam do kouta. Nevím, narozdíl od své malé sestry, která kreslí, co jak vidí a je jí jedno, jestli to pak v reálu odpovídá, co bych měla kreslit, aby to nevypadalo nevěrohodně a jakž takž to odpovídalo reálnému obrazu. A asi mi už i chybí fantazie. Takže mojí jedinou nadějí je, jak se zdá, kreslit podle předlohy. Až zase nebudu potřebovat předlohu, abych si dokázala věci vybavit a ztvárnit je, pak začnu kreslit podobně svobodně jako moje malá sestra. Doufám, že se to někdy ještě stane. Ten hrad, jehož brána ve tvaru lomeného oblouku je opačně, čili vrchol je na zemi a postupně se směrem nahoru rozšiřuje, si do té doby někam vystavím. A proto moji milí ta soutěž, abych povzbudila vaši fantazii, protože dost možná je na tom stejně jako ta moje.

Těším se na vaše výtvory!

Vychuchel (Kaktuska ví, co to je...já už si to nepamatuju)

2008-02-14T02:26:00.004+01:00

Tak dneska zase nic nepovypravim, ani neuspokojim sve dlouho nenasycene ctenare, protože za šest hodin vstávám a jedu do Prahy, kde už jsem to s internetem vzdala, proste asi nebude... kabely nevedou, ustredny jsou daleko a signalum neco stoji v ceste. Zato jsem schopna kdekomu poradit, ve ktere mestske ctvrti je ktery poskytovatel internetu...a Žižkov s Vinohradama umím perfektně... Udelala jsem státnici (trikrat hura), ale prázdniny nebyly, páč teprve pred nekolika okamziky jsem odeslala poslední seminarni praci. A protoze semestr zacina v pondeli...budu mit prazdniny cele dva dny plus vikend, ale ten by stejne byl...je mi zima, mam hlad (ale ve tri rano nemuzu jit nic jist, byla bych tlusta) a chce se mi spát. Ke všemu koukám, že píšu někde diakritiku a nekde ne, vycerpala jsem svou vytribenou cestinu na seminarku, kterou mi mozna nevezme, protoze uz je pozde a na blog už se nejsem schopna smysluplne vyjadrit. Dobrou noc, deti...

P.S.: Diakritiku nekdy opravim a pod dojmem letmeho pohledu do zrcadla (kdyby nebyl letmý, už bych neusnula) vyhlasuju soutez o nejvetsi trosku...fotky mi posilejte na mail. Jestlipak me nekdo trumfne...

Vejcucník

2008-01-20T14:29:00.000+01:00

Já pořád slibuju, že něco napíšu...a nepíšu nic. Když jsem zrovna na internetu, tak hold řeším jiné důležité věci. Píšu si na icq, pravidelně sleduji nabídku obráběcích strojů, vývoj ceny zlata na světových trzích, dělám si on-line kurz psychologie pro zahradníky, sánskrtu, tkaní na stavu atd. Tak teď konečně...i když tím musím upozadit učení se na státnice, za trest si dám dneska dvě hodiny navíc, co říkám...čtyři.
Co se Vánoc týče...nesly se v obvyklém stresu, který bežně vrcholí tím, že se mi při štědrovečerní večeři svírá žaludek tak, že se mi chce zvracet. Letos byl vrchol o pár hodin později (ale žaludek jsem měla při večeři stažený taky), kdy mi otčím nejdřív řekl, že mu nevadí, když za mnou přijde Honza a pak se choval tak neurvale a hnusně, že jsme se po pěti minutách, co tam byl sebrali o dešli jsme do města a potom spát k Honzově mamince. Ségra brečela, že Honzíka nechce už nikdy vidět, když jí odvádí sestřičku, mamka brečela potom, že nám otčím zase zkazil Vánoce a já jsem brečela, že je ty dvě mají zkažené. Rodinné dráááma. Takže jsme s mým milým usoudili, že příští Vánoce strávíme společně v Praze bez stresu a v naprosté pohodě. Z toho ovšem vyplývá, že mamce a ségře opět ty Vánoce zkazím, takže v pohodě a bez stresu stejně nebudu. Silvestr byl klidnější, nicméně rozhodování, kde nakonec být, málem vyvolalo partnerskou krizi. Nakonec jsme tedy jeli k Honzovu kamarádovi na chatu někam k Jaroměři. A bylo to nakonec příjemné, i když to také nepostrádalo příchuť dramatu. Protože se tam řešil rozchod dvou zúčastněných a zkouška jejich návratu k sobě, která tím Silvestrem skončila. Připomnělo mi to, jak jsem kdysi řešila rozchod s mou školní láskou a byla v tom zainteresovaná celá třída a každý to s námi oběma probíral. Pak se šířily různé bludy a drby. No, a ve třiceti se ti lidé chovají stejně, bylo to poučné. Prvního byl moc pěkný den...takže doufám, že podle toho bude vypadat celý rok. Třeba 7.2. ty mé státnice...to by byla věc, kdyby se to povedlo. Ale musím se hoooooodně učit. Takže přátelé, loučím se a zas někdy.

P.S. Ještě soutěž na závěr... Kdo mi první napíše, ze kterého filmu (v českém znění) jsou "vejcucníci", získá hodnotnou cenu. Malá nápověda, je to film, který se tváří, že je především pro děti, ale zase tak pro ně díky svým místy temným a znepokojivým tónů není. A hlavní postavu hraje herec, který už zahrál kdejakého podivína a psychotika...A to už by stačilo, jinak by to bylo moc lehké.

Francis Drake

2007-12-19T10:13:00.000+01:00

A ještě jedna věc. Nebaví mě vymýšlet nadpisy, nebo baví, ale někdy je ten text tak různorodý, že je těžké ho vymýšlet. Funkce nadpisu je v tom, aby zaujala čtenáře, sice by měl souviset s tématem příspěvku, ale na to já se můžu... Od teď, než se toho nabažím, budu jako nadpis psát to, co mě první napadne :o)

Proč jsem nepsala a nebudu a o čem budu psát, až budu moct

2007-12-19T09:55:00.000+01:00

Nový byt v Praze je sice fajn, ale není tam internet, takže když si chci rezervovat místo v autobuse, nebo stáhnout k nečemu titulky, musím jít na chodbu, otevřít okno do dvora a pokusit se tam chytit slabý signál z něčího routeru. Když prší, nechytím nic...leda zkrat. Proto nepíšu na blog... Teď jsem sice byla tři dny v Brně, ale vcelku mě vytěžovala škola, takže jsem stejně neblogovala. Zase na druhou stranu, pokud to dobře půjde, už mi zbývá napsat jen jednu práci a jít ke státnici. Ale teď se musím omluvit všem čtenářům, kteří čekali, že si něco přečtou...jdu spát. Šla jsem spát pozdě, vstávala brzo a venku je zima a pošmourno...nemohu si pomoct. Takže někdy příště. Čekají mě šílené Vánoce v té naše podivné pseudorodině, ke všemu jsem slíbila sestře, že letos opravdu už vyčíhneme to správné okno, odkud uvidí Ježíška, tudíž budu muset někomu zaplatit, aby na Štědrý večer vzal pytel na záda a obcházel se saněmi a nějakým kolouchem kolem našeho domu. Potom jedu s H. někam lyžovat, ale 30. musí jet do práce, takže Silvestra asi oslavíme někde v matičce Praze a vůbec...myslím, že bude o čem psát.

Diamonds are forever :o)

2007-11-27T10:19:00.001+01:00

Měla jsem vybrané barvy stěn nového bytu, resp. obýváku...Měly být modré v různých odstínech, nábytek měl být bílý. Teď jsou žluté a zelené, citrónově žlutá a limetkově zelená, takové ale chladnější a světlejší. Ovšem ne vyblité, na to pozor :o) Nábytek bude pravděpodobně buď v barvě břízy, nebo třešňový s krémovými dvířky, anebo bílý...takže už zkrátka není jasné vůbec nic :o) Nechala jsem si od babičky ušít polštáře na ty povlaky z Ikey, co jsem o nich tuhle psala. Ale ty povlaky byly myšleny k těm modrým stěnám...celý můj pečlivě vybroušený designový koncept se rozpadá, resp. rozpadl se na malinkaté kousíčky...:o) Ale začíná mi to být jedno, ono to nějak dopadne. Celý víkend jsme s Honzíkem malovali. Bylo to moje poprvé, nikdy jsem ještě nemalovala :o) Ale samozřejmě mi to šlo, jak taky jinak :o))) V neděli večer, když jsme skončili, jsem měla namožené všechny svaly v oblasti ramenou a od toho, jak jsem se zakloněnou hlavou malovala strop, jsem měla ztuhlý krk. Ale dobrý pocit z poctivé práce to převážil :) Teď z jiného soudku... Víte, jak se dá získat diamant za 8 slov? Věřím, že minimalisté to zvládnou bravurně i jedním... Takhle: "To víš, že si tě chci vzít, Čumáčku." Minimalistická verze je: "Ano." A tak jsem začala vybírat zásnubní prsten :o))) Mně by to vlastně nenapadlo, ale M. si je prohlížela na internetu, tak jsem o tom napsala svému milému a on mi na to, světe div se, napsal: "Jen vybírej, Lásko." Tak jsem tedy vybírala. Během pár minut jsme měla vytipovaný styl, takže jsem poslala H. ukázku. Napsal mi, že jsem si vybrala diamant nízké kvality, že bych měla vybrat větší tvrdost (a psal tam různá čísla a písmenka) a kdesi cosi dalšího, bylo tedy evidentní, že těm kamínkům rozumí. Pojala jsem tedy vážné podezření, že buď už můj milý někoho o ruku žádal, nebo je pašerák a překupník diamantů z Jihoafrické republiky. První možnost by byla ranou pro mé ego, tu naprosto vylučuji a druhá by znamenala, že až bude ve vězení, já si budu užívat jeho milióny, které ovšem přede mnou zatím tají... Budu na něj muset udeřit.
P.S.: A kdyby náhodou ten sňatek nevyšel, založím si na loudění zásnubních prstenů živnost, vždycky jsem chtěla být při práci kreativní...:o)

Kdo čeká pointu, vtip nebo smysluplné čtení, ať dál nepokračuje...nedočká se.

2007-11-26T14:46:00.000+01:00

Dneska ráno jsem chtěla být v Brně dřív, abych mohla jít řádně do školy. Byla jsem rozhodnutá, že navštívím všech pět hodin, které za to pondělí a úterá mám. Zarezervovala jsem si autobus na 7. hodinu z Prahy. Abych nemusela vstávat před šestou, svezl mě Honzík autem, připravil se kvůli tomu o hodinu a půl spánku. Začalo to dobře. Celou cestu jsem prospala. Akorát vždycky, když jsem se vzbudila, měla jsem zakloněnou hlavu a otevřenou pusu. Na jazyku mi ležela žvýkačka. Snad jsem nechrápala a neslintala... (Jednou jedinkrát, když jsem ještě jezdila s ČSAD si vedle mě sedl moc pěkný kluk mého věku. Jinak tam běžně seděli upocení postarší chlápci, nebo lidé, co svým obřím pozadím zasahovali do půlky mého sedadla, taky babky s vajíčky, co jely do sousední vesnice, nebo děcka, co jela do nebo ze školy a dělala bordel, že jsem nemohla spát. Co čert nechtěl, tak jsem vedle toho krasavce usnula, když jsem se probudila, měla jsem hlavu nakloněnou dopředu a z pusy mi visel provazec slin. Na noze jsem měla vyslintané kolečko o průměru patnáct centimetrů. Na rande mě překvapivě nepozval...) Takže zpět k dnešní cestě...Vzhledem k tomu, že jsem se vzbudila vždycky jen, když kolem mě prošel steward, tak jsem při vystupování měla sklopené oči a vůbec jsem dělala, že jsem tím autobusem ani nejela. Když jsem přijela domů už jsem cítila, že na mě "něco leze". Vynechala jsem první hodinu, byla jsem ale přesvědčená, že na tu druhou půjdu. Jenže automat na jízdenky mi nevzal ani jednu ze čtyř mincí, které jsem do něj vhodila. Házela jsem do něj čtvrtou dvacku, když mi ujela tramvaj. Už jsem viděla, jak nastoupím do té další a chytne mě poprvé v životě revizor a ještě na Ústav přijedu o třičvrtě hodiny později (Na historický ústav. V ústavu pro choromyslné jsem nikdy nebyla, ale představuju si to tak, že se tam plouhají podivné postavy, co si něco pro sebe nesrozumitelně mumlají...přesně jako u nás na historii . Zaklela jsem, řekla jsem si, že do toho automatu kopat nebudu, ledaže bych byla přesvědčená, že mi vypadnou peníze nebo jízdenky, což jsem nebyla. Kdybych kopla málo, neulevila bych si, kdybych kopla hodně, zlomila bych si nohu. Tak jsem se otočila a šla domů. V klidu jsem si vyždímala prádlo, které jsem vytáhla promočené a od prášku z pračky. Ani napopáté ho totiž sama nedokázala vyždímat. Když jsme se nastěhovali, náš bytný se dušoval, že až doslouží, tak ji vymění, už mu 4 měsíce říkáme, že neždímá... Zvlášt u džín a svetru jsem si to užila, jen co je pravda. Připadala jsem si jako Popelka v té scéně u potoka. Pak ale přišla spolubydlící s tím, že ten, na jehož hodinu jsem kvůli jízdence nešla, dává zápočtový test bez ohlášení tak dva týdny před zápočtovým týdnem. A hádejte, kolik máme dnes týdnů do zápočťáku. Myslím, že to není težké uhodnout...Ano, přesně tak. Pokusila se o mě mrtvice a vypadla mi půlka vlasů, na ústní zkoušení z takového blébolu bych nešla (zvlášť, když prý u toho písemného vyučující během testu odchází). Nažhavila jsem tedy drát, abych od spolužáka O. zjistila, jestli se píše test. Nepsal. Ulevilo se mi, ale říkala jsem si, že tu jsem úplně zbytečně, ve škole jsem nebyla a do hospody večer nepůjdu, protože mi není dobře. Nakonce jsem si řekla, že snad ani nemá cenu čekat na zítřejší hodiny. Pak jsem si ale já hloupá uvědomila, že mi to chabě vyždímané prádlo uschne přespříští týden, tudíž nemá cenu se dnes vzrušovat s odjezdem. Tak tu teď ležím jako lemra v posteli a občas se podívám, jak venku sněží. Jestli bude zítra sníh, nevytáhnu paty. Mám zimnici jen si představím, jak budu mít z té čvachty mokro v botách. Co jsem většinu času mimo rodný daleký sever, tak jsem zhýčkaná a zimomřivá. A vůbec... co jsem na vysoké škole, tak mi zakrňuje mozek i tělo. Tak to je asi tak všechno, co jsem dnes chtěla říct (o tom, jak jsme s Honzíkem malovali v novém bytě a jak jsem dnes na internetu prohlížela zásnubní prsteny, napíšu jindy). Na to, že se celý den plácám od ničeho k ničemu a moje denní činnosti vyžadovaly iq 42 (po sečtení), jsem toho napsala vcelku dost.

Pro Rudu :o)

2007-11-23T10:06:00.000+01:00

Před pár dny mi na icq napsal kamarád, že se při čtení mého posledního postu na blogu upřímně vyděsil. Tušila jsem odkud vítr fouká. Posledních několik dní o tom totiž sama přemýšlím dost intenzivně. Pro jistotu jsem se ale zeptala. Napsal mi, že je to strašně dospělé. Že až on bude vybírat nábytek a domácí spotřebiče, bude jasné, že uvízl ve světě dospělých. Takže to bylo ono, taky se trošku děsím. Sedím každý den na internetu a vybírám lednici, troubu, pračku, hledám vhodná svítidla, koupelnové skříňky, nábytek do obýváku, plovoucí podlahu, lišty, koberečky, barvy stěn... V programech na navrhování interiérů neúnavně modeluji nový byt. A to ještě můžu být ráda, že ho nekupuju a neuvazuju si na krk hypotéku...vlastně nekupuju nic kromě svíček, povlaků na polštářky, váziček a suchého barevného proutí. Vpodstatě bych do toho neměla co povídat, ale můj přítel je hodný a má mě rád, takže mu to zřejmě nevadí, prý je dokonce rád. Nejspíš předpokládá, že tam s ním pár let, než se přestěhujeme ze Žižkova někam, kde je to vhodnější pro výchovu dětí, budu bydlet. A je to krásná představa. Jsem ráda, že ve mně vidí budoucí manželku a matku svých dětí. Nicméně mě to trošku straší, připadám si zaskočená. A to i přes to, že budeme normálně chodit pařit, do kina, snad i do divadel svého milého přemluvím :o), že tam možná místo jídelního stolu dáme fotbálek a když tam nebudeme s tlupou kamarádů hrát, tak na něm budeme jíst, že budeme chodit sportovat atd. Honza chce velkou televizi, aby si mohl pořádně užít playstationa...a já nezůstanu pozadu. Budeme pravděpodobně žít úplně normálně jako teď, budeme si užívat, jak se říká. Než přijdou...mikroši :o) A to doufám bude až za několik let. Takže vlastně nemám důvod k obavám, že bych teď najednou měla rázem zvážnet a že pro mě skončí život, když se nastěhuju k svému milému. Takže nakonec, Rudo, neboj se, není tak zle... jen je potřeba někde uchovávat potraviny, když to za střešními okny nejde, v nečem prát prádlo a mít u toho playstationa na čem sedět...a pak může zase začít volná zábava, i když už ne nevázaná ;o)

Mám nový podnikatelský záměr...ale ten text o tom vpodstatě vůbec není :o)

2007-11-07T09:10:00.000+01:00

Říkám si, jestli jsem to minule s tou pozitivitou nepřehnala. Lukáš se přejmenoval na Lukáše Gabriela (to druhé je jeho biřmovací jméno) a teď nám na spolužáky.cz píše sáhodlouhé modlitby a o "našem známém dobrém světci Františku z Assisi". Jenže zase píše bez pravopisných chyb a kultivovaně, což snad ani není možné. Jezuité ale taky bývali šiřiteli vzdělanosti...takže opatrně. Teď mi spadla lžička na noční stolek a vzbudilo to P. (nemá do noci hrát na kompu ty své lodičky - ďábelský smalík). Budu zatracena. A teď z jiného soudku...Věřili byste, že má Ikea přesně ty povlaky na polštářky, které se budou hodit k designu nového obýváku? Skvělé, že ano? Až na to, že nemají polštáře takových rozměrů, aby se do povlaků vešly. A co hůř, nikde kde jsem zatím byla, a že jsem oběhla půl Prahy a celé Brno, polštářky těch rozměrů neměli. Budu si je muset ušít sama...což bude velká legrace. Hlavně je pak nikdo kromě mě nesmí z těch povlaků vyndávat. To by byla ostuda, protože kdoví, jaká hrůza z toho vyjde. Víte, já nikdy nebyla na tyhle práce, babička mi to nedávno vyčetla, že správná žena musí plést, šít, háčkovat a vyšívat. Kdysi jsem uměla vyšít křížek, pletla jsem náramky přátelství a kde se používá háček nebo jehlice, do toho jsem se příliš nepouštěla, mohla bych to taky po pár minutách rozlámat. Já na to nemám trpělivost. Zato umím upéct, uvařit, vcelku solidně si dokážu poradit s počítačem a řešit záseky, umím namontovat zásuvku a vyměnit vypínač světla. Ideální partnerka pro muže, co není technický typ. Ne, ideální partnerka pro každého muže (at netroškařím) :o) Taky jsem byla v květinářství, mají tam (kromě kytek) takové ty barevné větývky a klasy, pruty, listy...aby si to lidé mohli doma nějak naaranžovat. Já sháním něco limetkově zeleného, citronově žlutého a vínového. Ale jeden proutek stojí 6 korun, aby to vůbec bylo vidět, je potřeba těch proutků 150. Takže si půjdu někam na proutky a budu si je doma barvit. Odmítám platit někomu tolik za takovéhle nic...chápete jo, někdo najde suchý klacík, obarví ho a lup, prodá ho za dvacku :o) A pak těmahle uschlinama zásobuje květinářství v celé ČR... To není špatný job, když o tom tak přemýšlím...jdu si koupit zahradnické kleště a tempery.

Věř a víra tvá...

2007-11-02T16:26:00.000+01:00

Nedávno jsem šla s kamarádkou K. (Kaktuska) na třídní sraz. Cestou jsme potkaly spolužáka ze základky, několik let jsem s ním seděla, když bych měla zpětně říct jaký je, první co by se mi vybavilo by bylo "trošku trouba", tichý, nevýrazný kluk, snad bych i řekla nijak pronikavé inteligence. Ale měla jsem ho ráda :o) Pamatuju si, že jsme spolu na prvním stupni hrávali na řezníka, honili jsme se okolo lavice s pravítkem...to jen tak mimochodem. Nikdy, když jsem Lukáše od základní školy viděla, nevybočoval ze schématu, které mi k němu sedělo. Chodil do učení, do hospod na pivo, kouřil, chodil se slečnami, co měly špatně udělaný blonďatý melír na černých vlasech, pak začal pracovat v oddělení zeleniny v Delvitě. Jenže, když jsme ho onehdá potkaly, zeptala se K, co dělá v Liberci, že není v Praze. Tak jsem si pomyslela, že tam asi pracuje...Zeptala jsem se, co tam dělá a on řekl, světe div se, že studuje. Říkala jsem si, že asi nějakou nástavbu, možná VOŠku...houby s voctem, přátelé. Milý Lukáš studuje teologii. Čelist mi poklesla tak, že jsem si narazila koleno...Od té doby jsem byla jako ve vidění a když z jeho úst vyšlo slovo "breviář", u kterého bych vsadila bez váhání všechny svoje peníze, že vůbec nebude vědět o jeho existenci, natož pak, co znamená, musela mě K. podepřít, protože se o mě pokoušely mdloby. Mimochodem, v budoucnu se o nic takového na základě této zkušenosti nebudu sázet, mohla bych na to doplatit. Lukášova maminka byla těžce nemocná, dal se na modlení, maminka se uzdravila a on zatoužil sloužit Bohu. V té Delvitě pracoval proto, že si chtěl vydělat na studium v Praze. Jako perličku dodám, že měl nejlepší přijímačky, že mu to jde moc dobře a že se z něj stal kultivovaný člověk. Tak jsem o tom tak přemýšlela a říkala jsem si, jak On si ty ovečky vybírá...a že cesty Páně jsou nevyzpytatelné. A pak jsem si říkala, že je asi dost fuk, jestli nějaký Bůh existuje, hlavně když jsou jedinci, které ta víra posouvá nějakým pozitivním způsobem vpřed.

P.S. Breviář je příruční modlitební kniha římskokatolických kněží.

Na "Špílasu"

2007-10-18T08:01:00.001+01:00

Tuhle byla M. fotit H. (Huty), M. totiž ráda fotí a pak i ráda ty fotky upravuje ve photoshopu. Nechtělo se mi jít domů, když bylo tak hezky slunečné podzimní odpoledne. Šla jsem tedy taky. Slečny si vždycky vybraly nějaké příhodné místo (třeba kde H. svítilo do očí slunce a musela mhouřit oči a vůbec dělala různé grimasy, takže ten tam byl kýžený romanticky zasněný výraz, který se H. snažila od začátku vyloudit, muselo se jít jinam... třeba na lavičku, kde měla H. na pokyn M. udělat rebelskou pózu, u které jsem dostala několikaminutový záchvat nakažlivého smíchu, čím jsem jsem podle obou slečen znehodnotila sérii dalších dvaceti fotek.). Dalších několik sérií proběhlo v klidu a H. pózovala jakoby se tím celý život živila. I když v klidu... celé focení jsem trousila jednu glosu za druhou a M. už litovala, že mě nenechala doma, prý věděla, jak to dopadne. Takže se na mě obě vrhly a na chvíli ze mě udělaly lovnou zvěř, rozumějte objekt focení. Z té čiré hrůzy, že by mě mohl někdo vyfotit, a uhýbaní před objektivem jsem na drahnou chvíli náležitě zkrotla a umožnila těm dvěma "pracovat". Nakonec se ale M. podařilo mě pokoutně vyfotit ve chvíli, kdy jsem se zaujetím sobě vlastním vykládala, jak jsem tuhle tahala Honzíka za bradku (což dělám s velkou oblibou) a co on udělal nebo spíš drzého řekl (protože to hrozně nemá rád). Sice jsem se pak cítila dotčená, že mě M. tak podfoukla, ale alespoň máme s H. svoji první společnou fotku. A není to tak zlé. Jen mám rozcuchané vlasy, přivřené oči a H. není vidět do obličeje:o) A ta druhá, to je vůbec kategorie sama pro sebe...:o)))

Nová posedlost

2007-10-17T11:58:00.000+01:00

Víte, za co poslední dva týdny utrácím nejvíc peněz (já vím, ten obrázek je velká nápověda)? Takže za jídlo, alkohol ani oblečení to není. Vsadím se, že byste to neuhodli (nebýt toho obrázku :o/). Teda kromě mých spolubydlících, kteří už mou novou obsesi znají a začínají jí mírně trpět. Nejvíc teď kupuju časopisy o bydlení. Já se totiž zřejmě začínám usazovat. Ale ne, to jsem se sama vyděsila...beru zpět. Honzík kupuje byt (ano, je to ten muž, který dva příspěvky zpátky měl být můj definitivně BÝVALÝ). Ale zkrátka jsme dospěli do stavu, kdy jsme zjistili, že nechceme být s nikým jiným než spolu (kromě Angeliny Jolie, s tou bychom chtěli chodit oba) a tak jsme zamilovaní až po uši a vůbec, je to krásné (mimochodem připadá mi trošku paradoxní, že jsem se teprve před pár týdny skutečně zamilovala do člověka, se kterým už půl roku chodím a stalo se tak až po našem rozchodu, život je někdy zvláštní). Tak k tomu bytu. Je to střešní mezonetové 2kk na Žižkově (ano, pokud to takhle půjde dál, bude ze mě pražačka, až dostuduju v Brně). Od té doby, co jsem ten byt viděla, hledám neustále na netu nějaký nábytek a spotřebiče, stahuju programy na 3D návrhy interiérů, listuju časopisy o bydlení a koukám na minulé díly "Bydlení je hra". Strašně mě to baví, beru si vzorky barev, protože pořád přemýšlím, jak vymalovat, což určí další ladění interiéru a prohlížím každý potah na polštář a povlečení. A tahám po obchodech kamarády, kterým to už leze na nervy, zvlášť když hodinu zkoumám dýhu nějaké poličky... Asi si říkáte, co na to H. Nic :o). Je totiž v Egyptě. Ale doufám, že se mu moje návrhy budou líbit (jestli ne, je mezi námi konec...). Hrozně se těším, až tam budeme společně malovat a vymýšlet, kde co bude atd. Takže vážně doufám, že mě do toho nechá mluvit (jestli ne, je mezi námi konec...:o). Už musím končit, našla jsem stránku, kde jsou moc pěkné sedačky :o)

A tak jde čas :o) (pamatujete ten seriál z 90. let?)

2007-10-17T11:24:00.000+01:00

Včera večer, když jsme šly ze školy (což ale rozhodně neznamená, že jsme v ní strávily celý den...), jsme se s M. shodly, že je nám rok od roku větší zima. Stárneme. Ve třiceti si budeme nosit do práce ohřívač na nohy a později už budeme volný čas trávit zamotané do takové té huňaté, vyhřívané televizní deky, co ji nabízejí v teleshopingu (a když zavoláte do třiceti sekund, dostanete ještě druhou deku zdarma...). Ale zpět k tomu stárnutí. Večer jsme se sešli i s P. u nás v pokoji a M. začla o tom, že už tu není taková legrace jako dřív. Jak by mohla, už o sobě víme všechno, kdo s kým chodil, co má kdo rád v sexu a s kým co měl (už to není co to bývalo, kdysi se P. červenával, když jsme s M. spustili na tohle téma, už mu otrnulo...) , jak se komu posmívali ve škole (Petr svetr, Markéta parketa, Janice čepice rozrthala zajíce atd.), co má kdo rád za jídlo, jakou kdo používá zubní pastu, co rodiče a sourozenci, co kdo komu psal smskou a říkal do telefonu, prostě kdeco, možná skoro všechno. Teď když se objeví nějaká novinka, vdečně se po ní vrhneme, všechno nové je dobré, přesto nová pikanterie už nevzpruží tak jako dřív, místo záchvatu smíchu přišel ironický, vědoucí úšklebek, v lepším případě lehký úsměv. V hospodě už se pomalu nudíme, skoro všichni jsme zadaní, už to není odvaz jako dřív. A bude jen hůř, až se to dostane do stádia, kdy se na své kamarády přestaneme orientovat úplně a vzájemný styk budeme omezovat jen na rodinné návštěvy v sobotu v podvečer (kdy bude půlka osazenstva zabalená do televizní deky a druhá bude plešatět). Ale je ještě naděje...až se rozvedem a rozejdeme, a rodinný život už nás nebude lákat, ale strašlivě nudit :o) Zase propaříme víkendy a budeme s kamarády vyhledávat nevšední zážitky a budeme flirtovat a znovu to zkoušet na své dávné milenky a milence...až nás prostě přestane bavit být dospělí.

Začal nám nový semestr...

2007-09-28T14:41:00.000+01:00

Rozhodla jse se prolomit to dlouhé mlčení, je legrační, že i když jsem už dloooohou nic nenapsala, pořád se mi zvyšuje návštěvnost (ano, já vím, to tlačítko "next blog"...). Hádám ale, že sem chodí i pravidelní čtenáři s nadějí, že tu třeba bude něco nového. Takže dneska bude. Ale nečekejte nic duchaplného, mírně ironického a už vůbec ne vtipného. Z událostí několika minulých týdnů se cítím spíš v jistém smyslu unavená, a o to menší mám potřebu o nich zpětně psát. Ke všemu bych asi u toho počítače proseděla mnoho hodin, než bych to všechno sepsala... Takže popojedem. Začal nám nový semestr. Když jsem přišla první den do školy, tak jsem si říkala, co tam dělám...To je skutečně panoptikum, neuvěřitelné, říkám si, jestli je to tím, že se jedná o filozofickou fakultu...já jsem sice malinko ujetá, možná dokonce shcizofrenní psychopat, ale pořád to je slabá káva, abych tak řekla. Takovou sbírku exotů, co nás tam učí, to je vidět málokde. Ke všemu samozřejmě nic nefunguje, vyučující nedávají vědět, že jejich hodiny nejsou atd. Nastoupila jsem o týden později, ale kdybych šla do školy později o tři týdny, tak by se patrně nic nedělo. Řekla jsem si, že se s vervou vrhnu do studia...ale když jsem tam přišla, bylo mi jasné, že si zase nebudu psát poznámky a budu hrát se Standou (Vlasta, Venouš, Pardál) piškvorky, jméno-město a možná i lodě, i když to je nuda. Vlastně horší, než poslouchat výklad, co je úplně o ničem, to být nemůže...

Dodatek ke včerejšku

2007-09-10T14:45:00.000+01:00

Ani jedno jsem neudělala,ani jsem neměla nejmenší chuť, hold největší dramata nakonec provází spíš ticho... Ke všemu ten byt taky nemá nějak extra uklizený, jen jsem utřela prach, umyla nadobí a záchod...:o)

Kamarádi

2007-09-09T12:24:00.000+01:00

Sice jsem včera protelefonovala nejspíš několik hodin, takže mě ten den bude mrzet ještě jednou, a to až otevřu telefonní účet, ale zjistila jsem úžasnou věc. Mám spoustu lidí, kterým můžu brečet do telefonu a oni to vydrží a ještě se mi snaží pomoct. A pak mám spousty ramen, na kterých se můžu vybrečet. Nakonec to přátelství je asi nejcennější... Co bych dělala, děti, kdybych vás neměla :o) (Takže děkuju Martino, Klárko, Jirko, Jířo, Maky, Péťo, Boženo, Vydrýsku, Ondro,...mamko...že mě máte rádi). Jen se nemůžu rozhodnout (asi mám s rozhodováním podobný problém jako můj Honza - za několik hodin definitivně BÝVALÝ), mám mu dát facku a přitom ho prstýnkem škrábnout do tváře, ať má na mě ještě pár dní kromě uklizeného bytu nějakou hezkou památku, nebo ho mám kopnout víte kam? Teď nevím... nebo snad oboje...

Některé dny by neměly být...

2007-09-08T16:08:00.000+01:00

Prosím vás, přátele moji, až řeknu, že mám ráda nějakého muže, nebo až budu říkat, že uvažuju o tom, že s nějakým začnu chodit, ještě jednou vás prosím, dejte mi pár facek. Protože mě to bude bolet míň, než ty následky pak...

Kino

2007-08-22T20:52:00.000+01:00

Byla jsem v pondělí na Harry Potterovi, tuším že to byl pátý díl. Sama bych na to nešla, resp. by mě to ani nenapadlo, ta mánie je mi nesympatická. Ale na krátké zastávce v Brně jsem se chtěla vidět s kamarádem O., vymyslel, že bychom mohli jít do kina, tak jsme šli. Jako vždycky si koupil krabici sýrového popcornu (a teď je uražený, že o tom píšu), aby mě celou dobu sužoval (ale on neví, že se mi z toho až tak zvedá žaludek) tím odérem, co z nich táhne, který mi připomíná (slabší povahy a O., ať mi odpustí) pach zvratek :o). Ba ne, tentokrát to nebylo tak strašné, protože mě v tramvaji chytla jakási alergie a měla jsem ucpaný nos. Usedli jsme tedy a já se naklonila do uličky, kde mírně proudil nekontaminovaný vzduch :o) V sále jsme byli nejstarší, až tedy na jednu maminku kousek od nás, která dělala dozor několika dětem. Jinak tam byla spousta fakanů... malé děti a nadšenci už to viděli před x týdny... takže teď tam byla na rande třináctiletá děcka, co ještě nemají dovoleno chodit do kina večer, dvanáctileté holky, co padaly do mdlob, kdykoli byly vidět Harryho rýsující se prsní svaly (hádám, že na tom byly poněkolikáté...jojo, za mých časů holky chodily v jednom kuse na Titanic) a my dva. Ale je fakt, že nám mužní hoch (Harry)...až toho Pottera dohraje, bude mu čtyřicet, něco jako v Beverly Hills. Film byl rozdělený na dvě části, přestože byla uprostřed přestávka, celou dobu někdo coural na záchod, to se na filmu pro dospělé nestane, nebyla chvíle, kdy by bylo plátno vidět celé. K ději samotnému podotknu asi to, že něco tak směšného jako první dvě hodiny tohohle Harryho, jsem dlouho neviděla. Vypadalo to jako svá vlastní parodie. Když tam bylo vidět, jak se Harry líbá, zakrývala jsem si dlaněmi oči, O. se červenal (ne, dělám si srandu, když je uražený, je roztomilý, takže teď bude super roztomilý :oD). Naštestí podle mě celý film zachránil závěrečný souboj, který se mi zdál nejlepší ze všech ostatních trapných a bezzubých závěrečných soubojů v HP :o) Ale co mi dělalo starost, byl O. V závěru totiž vzal brčko z Pepsi a začal ho vydávat za kouzelnou hůlku. Když jsme vyšli z kina, mával brčkem a sesílal na kolemjdoucí kouzla obrany proti černé magii. Už si dokonce namluvil, že komise na bakalářkách slouží Vy - víte - komu. Těším se, až před ně předstoupí, vytáhne kouzelnou hůlku a zakřičí "mdloby na vás" nebo "expecto patronum"... v nastalém pozdvižení se proměním v myš a přepíšu svoje známky na jedničky ;o))))

Žízéééééň, ajajajajaj...žíííízeň (aneb Vltava 2007)

2007-08-12T13:29:00.001+01:00

Minulý týden jsem byla na vodě, na Vltavě. Původně jsme měli jet na Lužnici, ale bylo tam nejmíň vody za poslední roky, takže jsem nakonec jeli na tu Vltavu. A dobré to bylo, fakt...sice ve čtvrtek zradilo počasí, kvůli kterému jsme návrat o jeden den urychlili, ale jinak fajn. Takže kdo tam byl, tak ví... a kdo tam nebyl, tak lepší nevědět ;oD (ale nezoufejte, Huty psala cestovní deník, až ho přepíše, dá ho na net). Já si tedy dovolím jen pár krátkých postřehů a rad...

když si autobusák hned na nádraží ulomí rukou zpětné zrcátko, je to špatné znamení
když jste tak blahoví a nastoupíte do TOHO busu s TÍM člověkem za volantem (trasa Praha - Č. Krumlov), budete pět hodin (z původních 2,5) stát v uličce, protože všechny sedačky obsadí 150 Japonců a 30 Italů, co mají místenky a budete se klepat o život, protože nejen, že řidič je blázen a nemá zrcátko, ale ten ďáblův stroj ani nebrzdí...
když se tomu busu v půlce cesty zavaří motor, tak už máte jasné, že v Krumlově přípoj do Vyššího Brodu nestihnete...ale v Budějicích můžete přeběhnout na vlak. Když budete mít štěstí, dvě minuty po plánovaném odjezdu vlaku popadnete stokilový batoh a pořádně zasprintujete přes obchodní dům (autobusák je tam totiž na střeše obchoďáku), abyste šest minut po odjezdu stanuli na správném nástupišti, tak ten vlak ještě chytnete, protože slovo zpoždění je (někdy díky Bohu) synonymem pro České dráhy.
Standovi už se neříká Stando, Venouši ani Vlasto...teď je to Pardál
a z Honzy se téže noci stal Hurikán, kluk jako ty...
dřevo na oheň si nasbírejte cestou, kolem kempů totiž není...ale zato je tam mohutně nasr...i přestože u každého kempu jsou poměrně slušné záchody
když někde vyklopíte duralové tyčky k vašemu značkovému stanu do extrémních podmínek, nezoufejte...dají se totiž nahradit kmínky mladých stromků...a když na vás všichni ostatní budou koukat jako na debila, nedejte se, nespadne to...Svobodovi v tom spali půl výletu
když budou mít někde v prdelákovském Pramenu, či Jednotě místo Ferneta Stock Fernet Černá vdova od Dynybylu...proboha...nekupujte to, dostojí totiž svému jménu
ano, je to skutečně jedovaté...
až pak budete někde značně podroušeni jenom v plavkách hlasitě křičet:" Yo soi la viuda negra y te quiero...", tak to bude znamenat "Jsem černá vdova a chci tě..."
Jiří Menzel s manželkou Olgou a knězem Tomášem Halíkem taky jezdí na kánoích Vltavu
a protože by byl hluchý, když by ten můj řev neslyšel, tak si asi u něj ve filmu nezahraju...
Macho má pořád dobrou náladu (nebo tak alespoň vypadá)
přestože se lidé bojí jeho vynikající meruňkovice, ale musím říct, že byla fakt jemná a dobrá
Krumlov je skutečně nádherné město
tátův stan je úžasný, kvalitní, značkový a ipregnovaný...ale přívalový déšť je přívalový déšť
až za Krumlovem uvidíte na mostě s bednami dřeva ceduli "Necvakli jste se na krumlovských jezech?", jen se hlavně nechytejte těch lan...sprchu z druhé strany mostu to vážně nezastaví, je to totiž reklama na vany a sprchové kouty (ale pokud máte v partě nějakého šplhavce jako byl náš Kája, tak ať po nich vyleze nahoru a naháže dolů dřevo, bude se hodit, je kvalitní a u ohně proschne)
když se za ta lana z lodi chytíte, pak do vás z boku narazí další zmatená posádka a vyklopíte se, chyťte sud tak, abyste nepovolili víko, protože mít všechno oblečení mokré a spacák nasaklý vodou není příjemné
zvlášť po dni, když jste uplně promrzlí a promočení a jenom se necháváte unášet proudem v "soulodí" (spojené lodě), protože všichni ostatní jsou opilí a nechtějí ani nemají důvod pádlovat (a vy nemůžete pít, protože vaše zmučená játra po Černé vdově už chtějí jen nealko)
zpáteční cesta, která má trvat pět hodin, bude podle zákonu schválnosti trvat osm
a až se druhý den vzbudíte, vemte jed (nebo Fernet Black widow) na to, že se vám tam příští rok bude chtít zas

Od všeho něco...sex, drogy a rock n´ roll :o)

2007-07-31T07:39:00.000+01:00

Nakonec se tedy něco dít začalo, proto jsem od čtvrtka nebyla u počítače. Propadla jsem nové vášni...ale o té až nakonec, abyste mohli přemýšlet, jakéhože úžasného nového milence mám ;o) Pro svou bakalářku potřebuju jeden zásadní pramen, teď se mi to jeví tak, že bez něj to celé můžu zahodit do koše, ale tady v archivu ho nemůžou najít, protože já znám jeho umístění jen z doby, co ještě byl mezi nezpracovaným archivním materiálem (před třiceti lety :o/), vydala jsem se proto do národního archivu do fondu ministerstva financí. Zjistila jsem, že když jsem u Honzy, tak na něj vidím z okna, je to jen kousek...ale vždycky jsem myslela, že je to nějakej nevkusnej aquapark, nebo já nevím co... národní archiv by mě opravdu nenapadl. Je to slepec tři moderních, ošklivých budov, která jsou každá sice hnusná, ale v úplně jiném stylu. No, nebudu to dlouho protahovat, když jsme tam přišly, tak jsme zjistily, že je do konce srpna zavřeno. Byla jsem tam totiž s kamarádkou M., od které jsem vyrozuměla, že je tam s někým domluvená na návštěvě, ale až v Praze jsem se dozvěděla, že je domluvená na neurčito a do Prahy že nejela bádat, ale kvůli něčemu jinému. Takže nedorozumění. Čili z předcházejícícho textu jasně vyplývá, že svoji bakalářku můžu vymazat z počítače... :o/ Dojela jsem si teda k Honzovi do práce pro klíče a zbytek dne, než Honzík přijel, jsem relaxovala u playstationu :o). V sobotu jel H. na vodu a já do Liberce a pak hned na Benátskou noc, což je můj oblíbený fesťák. Jela jsem tam jen na sobotu, bylo mi to líto, normálně tam jezdím od pátku do neděle. Ale i tak to bylo skvělé. Takhle jsem se dlouho nevyřádila, po Kabátech jsem už skoro nemohla mluvit a hlasivky citím ještě dnes :o) A hlavně tam na mě čekalo vcelku příjemné překvapení. A v neděli mě od toho samého člověka potkalo hned další, tak jsem zvědavá... Jak si to tak čtu, dneska opravdu svým ostrovtipem neplýtvám...no nic, ono mi z té bakalářky moc veselo není, v hlavě mi neustále probíhají německá slovíčka, jejichž význam neznám a celý den mě mučí, dokud se nepodívám do slovníku...ale vzápětí mi tam naskočí další. Je to horor. Takový Kruh (začarovaný) :o) A teď k té vášni... žádný nový milenec...ještě to teď tak. Koupila jsem si flowerstick, pro ty co nevědí a podívají se na odkaz, tak těma bílýma tyčkama se ovládá ta prouhatá s třásněmi a člověk si tím tak pohazuje a dělá různé triky. Takže tady už druhý den křepčím na terase, protože i když zrovna neprší, tak tráva je mokrá pořád a jakmile se tyčky namočí, tak se sníží tření a kloužou, což je k ničemu. Na pravačce už mám dva mozoly, ale strašně mě to baví :o) ještě se ze mě stane taková ta pseudoskejtačka (to já už teda byla, když jsem kdysi jezdila na bruslích), když jsem se tak feestylově naladila.

Co se všechno neděje...

2007-07-23T12:15:00.000+01:00

Už se mě pár lidí ptalo (přesněji opravdu jen dva), proč nic nepíšu...když to je těžké, nic extra se neděje, že by třeba M. zase něco ukradla na fakultě, vystrkovala někde nahý zadek, trpěla doma strachem z vlků nebo se převlékala kvůli svému milému za jeptišku, ani P. nerozhaní vlídným slovem mouchy, co se nám na bytě prohání pod lustrem. Nejsem v Brně ani já, ani oni. Na kolo zas raději rok nevyjedu a že bych ze sebe někde dělala jinak debila, třeba v archivu...tak to plánuju na středu. Nebyla jsem teď nikde s kamarády, ani na žádné vykutálené párty, natož abych někde
"lovila", je teď ze mě slušné devče. Teď jsem byla na víkend u Honzíka v Praze, ale o tom psát raději nebudu, protože jsem zjistila, že mi na ten blog chodí, tak aby si zas tak moc nemyslel...třeba něco, podle čeho by usoudil, že jsem se už skoro úplně ztratila v těch jeho zelinkavých očích :o)))) Brigáda připadá v úvahu až dopíšu bakalářku, ze které mám tak možná půlku...zkažené oči a náběh na žaludeční vředy. Nebyla jsem na žádném fesťáku a jak to vypadá, ani na svou oblíbenou Benátskou noc nepojedu, páč tam letos nikdo z mých známých, co tam normálně jezdí, nepojedou...ani dvojice zhýralých učitelů z gymplu, na které jsem sázela, že by mi tam mohli dělat společnost, asi nepojedou. Na squashi jsem nebyla ani nepamatuju, a na tenise jsem byla s kamarádem v Brně asi před dvěma týdny, ale mou chuť na tyhle sporty to rozhodně neukojilo... Už dlouho jsem v troubě omylem nerozpekla žádné segřiny dynosaury (schovávají se tam jako do jeskyně), ale zrovna teď jsem měla tu čest pět nových přírůstků do jejího stáda pojmenovat... Ani nesleduju žádný ujetý seriál typu Dawsonova světa a na kompu teď nehraju vůbec. Neplánuju nikam jet, až za dva týdny na vodu a pak až do Brna na státnice. O vodě napíšu, pokud nás někde se S. neutopím pod jezem. O státnicích, až se vzpamatuju z kocoviny... A ani se zase asi letos nevdám... Takže na můj vkus až příliš málo akce, není o čem psát :o)

Cyklistka

2007-07-18T09:44:00.001+01:00

Nakonec jsem v pondělí k babičce nejela, takže jsem napsala jednu a půl stránky textu a přiblížila jsem se alespoň částečně denní normě. Ale včera jsem už pro rybíz zajet musela, aby se z něj u babičky ve sklepě nestalo víno... Vytáhla jsem své (teda mámimo) odlehčené, odpružené (jen motorek chybí) kolo, naplnila cyklolahev iontovým nápojem, vzala si rukavice ve stejné barvě jako boty (náhoda), nasadila černé brýle... helmu ve stejné barvě jako boty a rukavice (se to tak sešlo) a vypadala jsem skoro jako bych vyjížděla na Jizerskou padesátku a ne na párkilometrovou trasu městem (díky Bohu jsem si nevzala trikot, protože pak by to už opravdu byla ostuda) . Otřela jsem ze sedla a rámu prach, mírně přihustila gumy a vyjela jsem. Po několika stech metrech mi přišlo, že pneumatiky nějak šmatlají... nafoukla jsem je málo, nic naplat pětačtyřicet kilo už dlouho nevážím. Vrátila jsem se tedy domů, vzala hustilku a gumy dofoukla, tentokrát už to stačilo. Vyjela jsem znovu. Když jsem se řítila z kopce, na zubech nalepené mušky a s výrazem adrenalinového vzrušení, všimla jsem si, že mi nějak hrká přední kolo. Zastavila jsem a hele... bylo špatně přitažené...ještě chvilku a uletělo by. A já s ním.Ona asi kontrola před první jízdou v sezóně nebude od věci... K babičce jsem pak už dojela bez dalších závad. Krátce po poledni v Klementinu nameřili teplotní rekord a já se vydala s plným batohem rybízu na zpáteční cestu. Musela jsem odmítnout i skvělou babiččinu rajskou omáčku, protože jsem si naštěstí zachovala tolik soudnosti, že mi bylo jasné, že když pojedu po jídle, tak ho domů v tom žaludku nedovezu. Vyjela jsem tedy. Zatímco cesta k babičce je téměř pořád z kopce, logicky cesta zpět bude celou dobu do kopce. Odhodlaně jsem tedy šlápla do pedálů...jenže když mě v jednom z nejprůdších stoupání, kdy už jsem působením batohu skoro přepadávala dozadu, předjel dědek na velocipedu s plnou nůší jablek na zádech, pokusil se o mě infarkt (poprvé), zabrala jsem tedy, nožky mi kmitaly a už bylo jasné, že s dechem domů nevystačím. Začala se mi motat hlava, ale nezpomalím, nepřeřadím, říkala jsem si. Přicházel druhý záchvat infarktu. Když mě v dalším kopci předjela babi s kočárkem, měla jsem chuť odhodit do křoví helmu, rukavice i samo kolo. Přišlo poslední a nejhorší stoupání. Už mi to začínalo být fuk, jedna noha, druhá noha, jedna, druhá...odpoutala jsem se od svého rytmicky pracujícího těla a vznášela se někde nad ním. Probudila jsem se až v kuchyni na podlaze, kde jsem ležela rozpláclá jako žába, abych se ochladila. Skláněla se nade mnou mamka se ségrou a úzkostlivě mě pozorovaly. Vyhrála jsem, domů jsem dojela skoro stejně rychle jako k babičce. Ale musela jsem kriticky zhodnotit, že to s tou kondičkou už taky není nejlepší... za trest jsem si večer dala sto sedů lehů. A dnes...nemůžu se hýbat, mám namožené nohy i břicho...

Začal odpočet...

2007-07-16T14:38:00.000+01:00

Včera mi došlo, že už opravdu není zbytí, že musím začít psát bakalářku. Nejsem schopna psát rozsáhlejší práci, aniž bych měla osnovu. Vzala jsem tedy do náruče několik knih (všechny v němčině a psané více či méně čitelným švabachem, ale až dojde na rukopisy v kurentu, budu za ošklivý švabach z páchnoucí brožury, kterou sto let přede mnou nikdo nedržel v ruce, vděčná) a šla jsem si sednout na zahradu, kde jsem listovala papíry okousanými od krys a pokrytými plísní a vymýšlela osnovu své práce. Vrhla jsem se do toho s takovým vědeckým zápalem, že jsem si přivodila úpal a ogrilovala na ostrém slunci celá záda, takže v noci jsem pak trpěla zimnící a horečkou a skoro jsem oka nezamhouřila (dobře no, nemohla jsem asi hodinu usnout :o) ). Ale mám osnovu... Kromě toho, že jsem se nenamazala, jsem se dopustila další chyby... stanovila jsem si plán. Neprozřetelně jsem si naplánovala, že každý den napíšu alespoň tři stránky... což by nebylo vůbec moc, kdybych neměla témeř všechny prameny v němčině, nebo bych se němčinu neučila jen tři měsíce, nebo psala nějakou kompilační práci pomocí česky psaných knih a článků. Jenže nic takového k mému tématu neexistuje a asi ani nemá existovat, protože pak by mě s tím asi kvůli nepůvodnosti vyhodili. Prostě jsem si špatně vybrala...ale obor :o) Dneska ráno jsem vstala, namazala jsem si záda hojivou mastí, přičemž jsem si vykloubila rameno (hold už nejsem ohebná jako zamlada) a odhodlaně jsem zapla počítač. O několik málo minut později jsem zjistila, že školka je teď na měsíc zavřená, takže budu muset pohlídat to naše čertovo kvítko a už mi bylo jasné, že splnit normu pro dnešní den bude těžké. A měla jsem pravdu, jsou čtyři odpoledne a já přeložila jedinou stránku textu a svoji práci obohatila o pouhých pět řádků. Zato ale mám uklizeno, uvařila jsem, sestra dodržovala pod mojí kontrolou správný pitný režim, pravidelně jsem ji mazala a ohlídala jsem si, aby se neutopila v bazénku...pověsila jsem prádlo a teď jsem naservírovala odpolední svačinu, jen mamka dorazí z práce, nahustím galusku a pojedu k babičce sebrat rybíz, až se navečer vrátím, dám si studenou sprchu, protože teplé vodě nemohu svá zmučená záda vystavit, padnu do postele a v okamžení usnu...Takže zítra už mě čeká alespoň šest stran...

Svatý pokoj

2007-07-10T18:35:00.000+01:00

Minule jsem neprozřetelně naznačila, že v provozu, ve kterém mám tu čest pracovat, je vysoce neintelektuální prostředí, ale... zmýlila jsem se. Dnes jsme tam několik hodin (nebo jsme...často jsem si vystačila sama) řešili(a) problém nábožensko-filosofický, který nedal spát mnoha generacím učenců napříč staletími. A totiž , co nebo kdo je to ten Duch svatý :o) Jestli je součástí Otce, nebo Syna, nebo obou, či je to samostatná substance (nevím, zda napsat bytost) stejné podstaty jako ti dva. Nebo jestli náhodou není Otec to samé co Duch a kdo je tedy otcem Syna, jestli Duch, nebo Otec. Kdo tedy "obcoval" s pannou Mariií. Nebo snad Syn a Duch jsou dohromady Otec. A co na to říká Jan Tleskač (a Zelený Raul)... Jediné, v čem jsme měli jasno bylo, že takové ty oplatky (hostie), co se jí v kostele (mimochodem někdo mi říkal, že chutnají jako lázeňské oplatky bez náplně, to musí být dobrota... :o) symbolizují tělo Kristovo. Ale i tam jsme nakonec narazili, poněvadž M. začala líčit jakousi teorii o kanibalismu, která frčela v Husově době a měla to ze seriózní historické knihy... Dokonce i M. tam na mě chvílemi koukala, jako bych byla sjetá...natož ty chuděry kolem, co mě neznají. Trvalo dlouho, než jsem je přesvědčila o tom, že jsem si opravdu nezapomněla vzít svoji denní dávku psychofarmak a že je tedy můj psychický stav podobný normálu zdravého člověka... Nakonec jsem jim seriózně slíbila, že zjistím (asi z internetu), jak to s tím Duchem je... Před chvílí k nám přišel na návštěvu Svob (na Desateru suší houby, ale ještě minulý rok ministroval...a všichni mu to žrali...já se celé ty tři roky, co ho znám, snažím zjistit, jak to dělá, že může nosit křížek na řetízku a nemá od něj popálenou hruď...). Zeptali jsem se ho, když je tedy vzorný katolík, co je Duch svatý a on, že o tom se nepřemýšlí, tak jsme se optali, proč je to Trojice a on bez zaváhání řekl, :"aby ty dva nebyli sami né? To je jasný." Jak je vidět, ovečkám stačí, že ví, že je nějaká Svatá trojice a slepě následují staleté dogma :o)))) (Odpusť Peťo ;oD). Musela jsem si tedy vzít na pomoc Wikipedii a hle...

"Duch svatý je teologický pojem, který označuje v křesťanství jednoho z Nejsvětější Trojice, osobu odlišnou od Otce a Syna, zároveň však s nimi stejné podstaty. V židovství označuje Duch svatý boží přítomnost. Podle křesťanské víry počala Maria svého syna Ježíše Krista působením Ducha svatého. Ježíš pak přijímá zvláštním způsobem svatého Ducha při svém křtu v řece Jordán (Mt 3,16-17). Formule filioque se týká vycházení Ducha svatého.
Filioque (lat. „i ze Syna“) je spornou součástí křesťanského, tzv. Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry (kréda) v římskokatolickém znění (pravoslavné církve používají Niceo-konstantinopolské vyznání víry vždy zásadně bez filioque). Tímto pojmem je označována sporná otázka mezi pravoslavím a katolickou církví včetně jejích historických souvislostí. Tato část pojednává o procesi (vycházení, původu) Ducha svatého v rámci Boží Trojice.Podle původního znění nicejsko-konstantinopolského vyznání víry Duch svatý vychází z Otce („… který z Otce vychází…“). V rámci boje proti arianismu, který na křesťanském západě především díky ariánským Gótům přetrvával déle než na Východě a který snižoval význam osoby Syna uvnitř Trojice, se začalo tvrdit, že Duch svatý vychází nejen z Otce, ale i ze Syna. Hlavními prvními exponenty tohoto učení jsou Marius Victorinus († asi 362), který vypracoval teologii Ducha jako vzájemné lásky Otce a Syna, a sv. Hilarius z Poitiers († 367), který dodal, že se jedná i o vzájemný dar těchto dvou božských osob. Velký západní teolog, sv. Augustin († 430) pak tyto dva proudy spojil a tvrdil, že Duch vychází z Otce i Syna, nicméně že Otec je jeho fons principalisprincipaliter), a že vychází z Otce a Syna nikoli jako ze dvou pramenů, ale jako z jednoho jediného. Z Otce tedy vychází jako ze svého hlavního pramene, ze Syna pak jako z někoho, kdo má svůj samotný původ opět v Otci."

Zajímavé, že? Bohužel už nejsem v intelektuálním stavu, abych byla schopná text tohoto typu vstřebat :o) Tak snad máte jasno alespoň vy ;oP Mimochodem, před chvíli mi P. řekl, ať mu dám svatý pokoj, pak se na chvíli zamyslel a zeptal se, co je to vlastně svatý pokoj. Takže podle wikipedie je Svatý pokoj singl slovenské punk rockové skupiny Iné kafe :o)

Brigáda

2007-07-05T20:25:00.001+01:00

Včera jsem byla na brigádě a málem mi nohy upadly, když jsem přišla domů dostala jsem zimnici a spala jsem o pět hodin víc, než obvykle spím. Opravdu z celého srdce doufám, že se nikdy nebudu živit rukama, čímž myslím především práci u pásu atp. někde v továrně. To bych raději dělala výkopové práce... vážně. A půjdu ještě třikrát. Původně jsem si to chtěla dát až do pátku, ale děkuji tomu řízení osudu, které zařídilo, že jdu k pásu naposledy ve středu. Obvykle natrefím na nějakou brigádu v kanceláři, ale tentokrát musím psát o prázdninách bakalářku, takže potřebuju pracovat jen málo a když se mi to hodí. Řekla jsem si tedy, že pár nahodilých dní v továrně mi proto bude vyhovovat. Omyl. Teď koukám, že když bych pracovala hodinku a půl tady v Brně v Moulin Rouge, tak bych vydělala dvakrát víc, než za 32 hodin u pásu. Když budu předpokládat, že slečna a podnik jdou na polovic, tak by skutečně hodina a půl stačila. Myslím si, že umím vzít za práci, doma vařím, uklízím, když to bude opravdu nutné, tak i na zahradě něco udělám (nesnáším pletí a sbírání rybízu i jinejch těhle bobulí ), klidně stluču kůlnu nebo budu sekat někde na dvorku dřevo, ale tohle mě ničí. Osm hodin tupě stát a dělat jeden a ten samý úkon. Po hodině začíná být člověk otupělý, po třech ospalý, bolí ho záda a chodidla a po pěti už má hodinu mžitky před očima a nevidí už ani na ten jediný bod, ke kterému se upíná...hodiny na protější stěně (musím si děkovat, že jsem si vzala hodinky...příště by to ale chtělo i rybářskou stoličku). Hrálo tam rádio, takže jsem si vždycky několik desítek minut v duchu pobrukovala nějakou výraznou melodii, co jsem zachytila. Natolik se po dvou hodinách omezil můj duševní život (ano je to neuvěřitelné, i když jsem blondýna, tak pořád na něco myslím...) . Vedle mě pracoval takový hodný pán, vyloženě dobračisko a sympaťák...první dvě hodiny jsem si říkala, že je ale chudák úplně jednoduchý, neřekl souvislou větu, poslední dvě už mi připadal velmi vtipný. Po směně jsem čekali na nádraží na tramvaj, měli jsme strašný hlad (protože jsme si nevzali svačinu, chytráci) a přemýšleli jsme, jestli si nedáme něco u stánku. I ten nejodpornější prorostlý a žvýkavý gyros byl v tu chvíli vybranou lahůdkou...jenže jsme začali počítat, kolik minut jsme na to jídlo pracovali...a přešla nás chuť. Pokorně slibuji, že se budu poctivě učit, abych si zvýšila šance na měkkou kancelářskou židli...

Druhá míza

2007-07-01T14:30:00.000+01:00

Tak teď jsem prožila takový šok jako už dlouho ne... sedla jsem si s čerstvým borůvkových koláčem na gauč, pustila počítač, internet...a zavadila jsem očima o zprávu, která mě sice mírně překvapila, ale z míry nevyvedla... Pabroubek (aby mě - vy víte kdo- nežaloval) oznámil rozvod se ženou Zubzanou. Hnána mírnou zvědavostí, proč se taková nepříjemná, bradavičnatá a nabubřelá ropucha, která neřekne kloudnou větu, aniž by ji předem nedostala od někoho připravenou, zbavuje své ženy, jsem se dala do čtení. Ještě na prvních řádcích jsem byla přesvědčená (a byla bych dala ruku do ohně za to, že se mnou i každý soudný člověk), že Pabroubkovy šance na to, aby okouzlil nějakou ženu a ještě si přitom polepšil (!), jsou naprosto mizivé a směšné. Takže jsem si říkala, jestli ona Zubzana nakonec nenechala jeho. Ale omyl... Pabroubek má totiž milenku a ne ledajakou... ona to je štíhlá, mladá, pohledná, nejspíš i vcelku chytrá (dělá překladatelku) blondýna. Když jsem to viděla, nevěřila jsem svým očím, musela jsem přivolat mamku, aby mi potvrdila, že nemám vlčí mlhu. Tak vám nevím, buď on je okouzlující, ona zapálená komunistka (ano, vím, ze které strany Pabroubek je), nebo úplně blbá, anebo se dá za peníze fakt koupit všechno, nebo nakonec kombinace úplně všeho. Za chvíli se dočteme, že Jirží chytil druhou mízu a čekají se svou mladou, atraktivní přítelkyní potomka. Kam ten svět spěje...:o)))))))))))

Navážno

2007-06-30T17:44:00.001+01:00

Dneska jsem byla H. představit tátovi. Teda nebylo to plánované, původně jsme měli jít jen na procházku, pak mě napadlo, že bychom mohli vzít tátova psa (protože táta pořád hraje doma na playstationu a chudákovi Finovi je na zahradě smutno). Jenže pak když jsme se vrátili, na tátovi bylo vidět, že je na mého milého zvědavý (asi i proto, že to je první muž, o kterém se, i když jsou to už dva měsíce, co jsem o něm tátovi říkala poprvé, vyjadřuji stále jako o svém příteli). Myslím, že měl Honza trochu trému, já z toho měla legraci a táta nevím, co si myslel. Ale proběhlo to dobře, playstation oba pány během několika desítek sekund sblížil tak, že po půl hodině už H. dostal ovladač a střídali se v pokusech o překonání kritického místa. Nakonec si H. odnesl i plnou náruč her, které mu táta buď dal, nebo alespoň půjčil na vypálení. Myslím, že když bych někam na chvíli odešla, tak je po návratu najdu, jak hrajou multiplayer. Oba otevřené pusy a vykulené oči. Takže tátovi se Honza líbil, ke všemu řekl, že mu připomíná jednoho našeho kamaráda, kterého měl moc rád (modré oči, světlé vlasy, žádné vousy). Já tam sice moc podobu neviděla (Honza- zelenohnědé oči, tmavé vlasy, divoká bradka), ale souhlasím, že vysocí byli tak stejně...:o) A H. pak řekl, že je táta pohodovej týpek... Oboustranná spokojenost. Na odchodu jsme pak potkali babičku, ale to došlo jen na krátké představení a šli jsme. Bylo to ovšem roztomilé, babička má metr pětapadesát a H. skoro dva, takže na něj koukala s mírně zakloněnou hlavou. Když jsme sedali do auta, tak jsem H. řekla, že odteď už teda máme opravdu vážný vztah :o) A až ho představím i doma, tak to bude skutečně na svatbu, protože moje touha kohokoli představovat otčímovi (když za mnou přišel kamarád na opravu počítače, řekl před ním, že si na ty chlapy pořídí brokovnici, když mu lezou až na pozemek...) se asi intenzitou rovná jeho touze, aby mu někdo z mých známých chodil za branku.

Kolorka a Blech

2007-06-27T14:36:00.000+01:00

Tak v těch přijímačkách nakonec byl z mých typů jen ten Vídeňský kongres a otázek i papírů bylo víc, než jsem předpokládala, ale bylo to jednoduché. Byly tam jen věci, o kterých bychom za ty tři roky opravdu měli vědět aspoň něco. Dopadlo to tak, že jsem přijatá na magistra a se mnou většina mých kamarádů. Teď ještě té možnosti v září nastoupit musím využít. Tzn. napsat bakalářku a udělat záverečné bakalářské zkoušky. A teď z jiného soudku... Byly jsme s K. v Liberci v psím útulku venčit psy. Funguje to tak, že člověk přijde, řekne, že bych chtěl vyvenčit nějakého pséka a

oni mu nějakého (eventuelně podle přání) přivedou. My jsme se nejdřív byly na ty psy podívat. A měla jsem radost, že tam bylo hodně lidí, dokonce jeden mladý pár si tam zrovna nějakého pejska bral domů. Bylo to takové smutné, ti psi se tisknou k mřížím, aby je člověk, co tam jde kolem, pohladil. Ale zase je tam za ten den pohladí hodně lidí...ja vím, není to, jako by je měl někdo doma a byl na ně hodný. Na spoustě z nich je vidět, že je někdo nekrmil i jinak týral. Půjčili nám každé jendoho psa...j á měla fenku Kolorku (protože je celá bílá) a K. černého psa Blecha(asi podle stavu, v jakém tam přišel). Šli jsme teda asi na hodinovou procházku a bylo to moc příjemné, Blech měl poraněnou tlapku, tak nemohl běhat a on vůbec je asi dost takový flegmatický, ale Kolorka vždycky ve vysoké trávě chytla rapl, takže jsme běhaly sem a tam jako cvoci, pak jsme si psy prostřídaly, takže se proběhla i K. Škoda jen, že nebylo moc hezky, trochu jsme zmokly cestou tam a o něco víc cestou zpátky a když jsem pak šla s mamkou úplně domů, tak jsme zmokly na kůži, to už jsem léta nezažila takovou průtrž, padaly kroupy a strašná kvanta vody). Takže vlivem povětrnostních vlivů vypadám na té fotce s Blechem jako on :oD (zatímco pak už jsem vypadala jako glum...). Akorát jsem z toho taková dojatá, nejraději bych si všechny ty psy vzala domů...což nejde, že jo, takže je budu chodit aspoň venčit.Z cynické mrchy psí mámou :o)))

Ani já hold nejsem úplně dokonalá ;o)))

2007-06-24T16:35:00.000+01:00

Jsem na víkend u Honzíka. Tak mě trochu (děsně) štve, že už je neděle, protože to bylo hezké :o) I když dneska jsem na něj byla naštvaná...úplně jsem byla přesvědčená, že je to tím, že už se máme dost a že teda spolu nemůžeme být, když nám stačí dva dny o samotě, abychom se nesnesli. Ale asi to tak úplně nebylo :oD, dostala jsem totiž najednou strašně špatnou náladu a byla jsem nevrlá a podrážděná, dokonce bych řekla, že jsem měla hroznou chuť se pohádat. Jen najít nějakou záminku (akorát teda já se ve vztahu nehádám, ke všemu takhle ze začátku, když jsem zamilovaná, bych se začala tlemit, když bychom na sebe začali pokřikovat, takže jakmile už je fakt zle, tak mlčím a v dalších fázích trousím jedovaté poznámky). Jenže Honza je strašný kliďas, čili ho to vůbec nerozhodilo a co hůř (to mě zprvu vytáčelo snad ještě víc...) byl na mě milý a hodný a tomu se nedá vzdorovat dlouho :o), takže mi to naštvání vydrželo jen pár minut a několik dalších jsem dělala, že to pokračuje, aby viděl, že si za tím stojím. Zpětně jsem si byla k smíchu. Vzpomněla jsem si, jak mi H. (tentokrát Hanča) vždycky povídá o tom, jak se jako semetrika vrhne na svého milého a chce se hádat, jenže on je celou dobu ticho a když už se to vážně nedá snést (a věřte, že bych raději potkala rozzuřeného býka, než rozlobenou Haničku), tak řekne rázně nějakou jednu větu, po které by se ona nejraději studem do země propadla, a je klid. Takže na fúrii jedině v klidu :o) Mně nakonec bylo líto, že jsem byla taková zlá a říkala jsem si, že bych s Honzou klidně žila... teď je ještě otázkou, jestli on by žil se mnou, když jsem věčně melancholická, někdy protivná, trochu diktátorská (ale to máme společné a vůbec...on taky není nějaká pokladnice ctností, láska je sice slepá, ale ne tak ;o) ) a musím mít za každou cenu pravdu, což ale není to nejhorší. Je ještě jedna věc, která je zatracení hodná a vůbec úplně špatná (zvlášť, když v ní dosáhnu svého) :oD. Já ho totiž otravuju (lechtám, koušu (i líbám...nejsem úplně drsná), zakrývám oči, chytám ruce, lezu na něj, aby neviděl...) právě, když plní nějakou těžkou a "důležitou" misi ve střílečce na playstationu :o))))))

Tak nakonec zas asi nejsem až tak cáklá...

2007-06-21T22:00:00.000+01:00

Když jsme se teď bavili o tom, jaké je v noci vedro, M. nám svěřila, že aby se ochladila, vystrkuje ven z pod peřiny nahý zadek (přítel je nadšen, naopak sestru iritovalo, když první, co ráno viděla, byla M. holá zadnice). Tak jsme se ptali, proč třeba nevystrčí nohy a ona odpověděla, že se bojí nohy vystrkovat, že má divný pocit, že jí za ně někdo chytne. Na tom by nebylo vcelku nic divného, když jsem byla někdy jako malá v noci sama doma, tak jsem se před spaním koukala pod postel, jestli tam někdo není. A vždycky jsem se zamotala do peřiny, aby mi nikdo nemohl sahnout třeba na ty nohy. Akorát teda M. je 22, takže už nám to přišlo lehce úsměvné. Jenže to jsme netušili, že vrchol teprve přijde. Když jsem oponovala na vystrčené nohy tím, že přeci za zadek se dá taky chytnout, M. odvětila, že nohy se dají chytit líp. A pak řekla úplně vážně a trošku jakoby s obavou ve ztišeném hlase, "víš, kdyby tam třeba běžel vlk." K tomu ještě podotknu, že M. nebydlí ve stanu někde na palouku uprostřed Beskyd, ale v podkrovním pokoji rodinného domu kdesi u Jemnice... Několik následujících minut jsme všichni tři (i M.) rušili burácejícím smíchem noční klid. Smála jsem se tak, až jsem měla křeče v břiše... když jsem se trochu uklidnila, řekla M. dotčeně, že J. (další spolubydlící, sestřenice M.) se zase bojí, že k nim v paneláku po balkónech vyleze do její ložnice mědvěd (není z Tater, je z Třebíče)...

Křižové výpravy, boj o investituru, husiti (nebo aspoň Jan Hus), Vladislavské zřízení zemské, třicetiletá válka, vídeňský kongres, vznik ČSR

2007-06-20T20:27:00.000+01:00

Tak jsme to s P. už vzdali... Jako ne úplně, pořád spolu bydlíme, jíme, spíme (v uctivé vzdálenosti metru a půl od sebe)... ale došli jsme k tomu, že se na ty páteční přijímačky prostě nemůžeme naučit. Alespoň tedy ne v tom zbývajícím dnu a několika hodinách ... Po třech letech tady na ústavu jsme snad nějaké znalosti mimoděk nabalili, tak se uvidí, jestli to bude stačit. Snažili jsme se vymyslet, co by tam tak mohlo být. Bude to max. 8 otázek (viděli jsme ty papíry, když je sekretářka nesla zadávajícímu, který si nevšiml, že mu došel během tisku papír a místo 150 zadání si jich odnesl pryč jen 110...taky jsem tam po něm nemohla jít tisknout já...:o/). Jedna z nich určitě bude na prameny (kroniky, edice pramenů, monografie), takže zbývá max. 7 otázek. Na středověk, novověk a moderní dějiny, na každé období zhruba dvě. Jedna otázka ze světa, druhá z českých dějin. Takže jsem se začali dohadovat, jaké jsou zásadní otázky dějin. Na tom se samozřejmě shodnout naprosto nedá. A težko určit, co je zásadní...ale nechci se tu zamotat do úvah o smyslu dějin atd. Jak jsme se s P. dohadovali, co je a není důležité, tak jsme si ty události začali rekapitulovat a ač jsme se dostali opravdu jen k tomu středověku, tak jsme vlastně zjistili, že na tom nejsme zase tak špatně, když o tom spolu jsme schopni debatovat. (Ale samozřejmě na tom jsme strašně špatně, protože sice máme přehled, ale přesně nevíme vůbec nic :o) )Na závěr jsme se alibisticky shodli na tom, že teda odhadnout, co tam bude, se asi dost dobře nedá a že naučit se to za tu dobu, kterou máme, nedá taky. Takže jsme si navzájem umyli ruce...P. šel hrát "lodičky", což je jakási on-lineová hra http://www.gameplanet.cz/PC-hry/On-line-hry/Navy-Field.html a já jsem si šla v klidu na net a psát blog. A přitom nám jde vpodstatě o budoucnost (nebo aspoň o půlrok, který budem čekat na další přijímačky). Lemry líné...

Směle do toho a půl je hotovo...

2007-06-19T21:35:00.000+01:00

Mám za sebou všechny souborné zkoušky, povinné tělocviky (možná to jediné, co mě zatím na VŠ skutečně bavilo :oP), zkoušku z němčiny a požadovaných 180 kreditů...takže už mi zbývá na cestě k záchytnému bodu (přesně jako v Milionáři) napsat bakalářskou práci a udělat státnice, maličkost :oD (už teď, tři měsíce před, mám z toho noční můry...). Ještě bych v pátek potřebovala udělat přijímačky na magistra...ale hlava mi už po těch týdnech učení nebere, takže se asi svěřím do rukou Osudu...Nebo když by se nám tam podařilo propašovat S., co odstátnicoval za 1 a nemusí k přijímačkám, to by vůbec asi bylo nejlepší :oD Jsem to ale podvodnice...:o) Zrovna včera, tím bych se asi neměla moc chlubit, ale já se tím docela pobavila, jsem si zfalšovala kupón na "šalinkartě" (lítačce, tramvajence, předplacené jízdence,měsičníku...). Připadala jsem si jako Frank Abagnale Jr. z toho filmu Catch me if you can (Chyť mě, když to dokážeš) http://www.csfd.cz/film/8630-catch-me-if-you-can/ . A normálně s tím jezdím. Potřebovala jsem si jen prodloužit platnost o týden, za ty tři roky, co tu jsem, jsem snad načerno nejela, takže malý adrenalin bych si mohla dovolit ;o) Ale svoje know how prozradit nemůžu, to je jasné :oD To by tady pak dělal každý a to zas ne, pořádek musí být... Dneska jsem byla celý den lenivá a teď se nějak záhadně začínám intelektuálně probouzet a pozvolna propadám panice...takže si asi dám nocovku, škoda, že mám tak přehnanou reakci na kofein, hned bych si uvařila kafe, než se ponořím do světa středověkých kronik. Takže dobrou noc...

Bouřka

2007-06-14T09:21:00.000+01:00

Minulý týden ve středu zuřily nad Libercem bouřky...hromy duněly, blesky létaly...a jeden se nam strefil do domu. Takže nám vyhořel satelit, video, elektronická deska u kotle, telefon a... modem, takže abych chytila signál, musím běhat s notebookem po zahradě a zkoušet, kde se ten internet chytne. Ke všemu s sebou musím tahat ségřin slunečník, aby se mi na slunci nepřehřál počítač. Takže vypadám jak blázen. Vyběhnu na zahradu, někam si sednu, položím slunečník, přichytnu si ho palcem u nohy, aby neodlétl (protože jsme na kopci a docela tam fouká), otevřu notebook, připojím se a nic, takže se zvednu, popojdu, položím slunečník, přichytnu si ho palcem u nohy, připojím se a nic, popojdu... nestihnu přichytnout slunečník, uletí mi, jdu ho sebrat a po dvaceti minutách přecházení konečně chytím signál. Takže proto nepíšu na blog... Teď jsem u H. v Praze, tady je o s tím signálem podobné, akorát že ho chytám buď na křesle, nebo na posteli pod oknem, je to jednodušší. A ke všemu tu jsou závěsy, takže odpadá slunečník :o) Ale padá to stejně... takže nashle, až budu připojená kabelem :o)

Bad day

2007-06-04T15:25:00.000+01:00

Nějakou dobu jsem se učila, tak jsem to tady malinko zanedbávala. Dneska jsem teda byla na té zkoušce a jsem z toho pěkně naštvaná. Ona má totiž dvě části, je to souborka. A měla by se zkoušet v jeden den a mělo by jí zkoušet tolik vyučujících, kolik má částí. Tahle má dvě - české dějiny 20. stol. a světové dějiny 20. století. Jenže zrovna ti dva vyučující, co jsem je měla na dějiny "dvacítky", se nesnášejí. Ten jeden je docela dobrá figura. Padesátiletý bisexuál...na tom samozřejmě nic není, s kým spí, ale on nám třeba posílá na hodinách obrázky různých politiků a vojáků a rozplývá se nad tím, jací to jsou sexy chlapi. A vůbec, je to prostě taková docela osobnost, některé jeho hlášky jsou vcelku vyhlášené...a na jeho hodinách se člověk neustále tlemí, protože on ty události nevykládá, ale dost osobitým způsobem glosuje. No a ten druhý je úplný opak. Věkem jsou tak asi k sobě, ale to bude dost možná jediné, co mají společné. Protože ten druhý je neuvěřitelně nudný. Vykládá mdlým hlasem a souvětí má tak složitá, že člověk není schopen jeho myšlenky sledovat ani při nejlepší vůli. Při zkoušení třeba řekne soustavu patnácti vět a někde v nich je ukrytá otázka, jenže člověk ho už po třetí větě není schopen vnímat, natož tam postřehnout tu otázku, která ani není naznačená změnou hlasu. On najednou zmlkne a kouká a vám dojde, že se vás asi na něco ptá...ale naprosto nevíte na co. A tenhle pán ke všemu nemá rád holky, čím atraktivnější, tím automaticky blbší... Myslí si, že ženy na historii nemají co dělat. A on teda asi vůbec nemá rád víc typů lidí, protože nesnáší toho prvního vyučujícího. Takže nezkouší spolu, protože se nesnesou. A já dneska potřebovala co nejlepší známku od toho prvního, abych měla i přesto, že jsem to hloupoučké pohlaví, přilepšující body u toho druhého. Jenže se fakt nepovedlo, i když si myslím, že to umím vcelku dobře teď ty české dějiny. Zazmatkovala jsem a řekla jsem špatně úplně základní věc.... samozřejmě jsem jsem se hned opravila, ale...stálo mě to lepší známku, protože ty ostatní odpovědi tak tragické nebyly (teda ostatní, oni se motali pořád na jedné otázce). Takže jsem teď naštvaná a bez nálady, protože se příštích 14 dnů budu drtit a on mě stejně vyhodí, protože se zeptá na nějakou absurditu, třeba jak hluboký by musel být Terst, aby do něj mohl vplout supertanker!!??? Fakt den blbec, jsem úplně bez nálady.

Tajemství

2007-05-30T11:12:00.000+01:00

Jo, a ještě k tomu víkendu...jsem zapomněla. Protože je otčím někdy malinko nerudný (cholerický psychopat), kladla jsem ségře na srdce, že nesmí za žádnou cenu prozradit, že jsem tu měla H. Domluvili jsme se, že to bude naše tajemství. Dokonce v pátek, když přijel, tak už Léňa byla v posteli, takže ho neviděla a v sobotu vstal až odpoledne, takže si myslela, že zrovna přišel a než šla spát, tak jsme jí řekli, že tu byl jen na grilování a půjde domů. Když v neděli ráno sešel dolů, tak jsme zas řekli, že si tady zapomněl batoh a obrázek, co mu nakreslila, tak se pro to musel vrátit. No, a když mamka s manželem v neděli přijeli, tak se ségry hned zeptal, co jsem tu dělala a ona mu řekla, že jsem tu měla chlapa a když se zeptal, co tu dělal, tak ségra se spikleneckým úsměvem řekla, že asi budem mít miminko, protože jsme se pořád muckali. A nakonec mu řekla, že byl sice hodný, ale že je nenasyta, protože jí sežral skoro celou bábovku :o)

Oléééé

2007-05-30T09:46:00.001+01:00

Byla jsem včera na Kabátech. Lístek se mi podařilo sehnat bez problémů ještě včera odpoledne. A to i přesto, že jich prý bylo nakonec prodáno víc než 15 OOO. To už je docela hukot, leckterej fesťák by za takovou účast byl štastnej. Měla jsem o půl sedmé sraz s s kamarády tam na místě (na stadionu vedle Tipsport areny), je to naproti mému bývalému gymplu :o). Jenže když jsem v šest vycházela z domova, volal mi táta, jestli za nima nechci na chvíli (na panáka) přijít do města, že tam sedí v nějakém novém baru. Sice jsem tátu neviděla asi dva týdny, ale nestíhala jsem, tak pro mě poslali přítelkyni tátova kámoše K., aby mě přivezla. Takže jsem tam s nima necelou hoďku poseděla (pánové tam byli tak od dvou, aby jim náhodou hladinka z předchozích dnů, týdnů atd. neklesla na tak nepřijatelnou mez, kdy by se dalo říct, že jsou střízliví...takže byla docela sranda), dala si pár citrusů a v dobré náladě jsem vyrazila napříč městem na stadion. Tam jsem se celkem bez problémů, i když tam teda byla spousta lidí, potkala s těma kámošema a stoupli jsme si tak třicet metrů před pódium. Nejdřív začala hrát první předkapela - Mewa. A nic moc, resp. když odcházeli, bylo úplné ticho, takže jim to asi chlapíkům taky moc nepřidalo...Pak přišel Walda gang a to už bylo jiné kafe, hráli takové ty pecky, co se zpívají v hospodách, ale už to narozdíl od Mewy mělo šťávu a lidi zpívali s nima, takže to bylo tak jako na rozehřátí. No, a pak po nějaké pauze přišeli Kanáti a hned na úvod zahráli Corridu a hned od začátku to byl nářez, Vojtek tam pobíhal po pódiu a lidi zpívali (řvali s ním). Když jsem přijela domů (a to bydlím na druhém konci Liberce) mi mamka říkala, že slyšeli vcelku zřetelně každou písničku, i když samozřejmě slova byla zastřená...asi teda i hrálo roli, že bydlíme na kopci a máme celé město pod sebou, takže to asi odsud bylo slyšet líp. Když tady byl Divokej Bill, tak to bylo taky trochu slyšet, ale něco takového tady prý ještě neslyšeli. No, zas ke koncertu. Kluci hráli na střídačku písničky ze starších alb - Colorado, Šamana, Moderní děvče, Láďu, V pekle sudy válej a tak dál a pak hodně z Dole v dole (Frau Vogelrauch, Starou lou, Shořel náš dům, Dole v dole, Kalamity Jane) no a samozřejmě z Corridy (Corridu, Burlaky, Úsměv pana Lloyda, Joye, Buldozerem, Raky v práci, Malou dámu, Kůži línou a nakonec uzavřeli Kdo ví jestli...). Při té poslední písničce stál Vojtek na vyjíždějícím piedestalu (a moc na něm neřádil, skoro bych řekla, že se bál, aby nespadl :o) ). Fakt to bylo super, možná nejlepší koncert, co jsem viděla...ale já jich zas tolik neviděla, i když na fesťácích jich člověk vidí dost :o) no nic, asi to nechám být :o) Když jsem v noci přišla domů, skoro jsem nemohla mluvit, jak jsem měla vyřvané hlasivky. Lidi tam s nima zpívali...fakt odbrý. Byla jsem dokonce tak nadšená, že jsem si řekla, že pojedu i na koncert v Praze, který bude za týden. Ale nevím, uvidím, třeba by šel H. taky, ale on tohle asi moc neposlouchá. Vojtek tam v jednu chvíli říkal, že teď budou hrát písničku, se kterou chtěli prorazit do světa, ale moc se to nepovedlo. Ale že doufá, že lidi, co jsou na tom koncertě, mají Kabát aspoň trošku rádi a že ti ostatní jim můžou políbit prdel...a zahráli Malou dámu...a opravdu... celá Eurovise mohla jít do ... ! No, každopádně si ve měste koupím originální cd, až tam teď půjdu. Chtěla jsem si ho koupit, když ho měli vydat, ale jak to posouvali, tak jsem ztrácela chuť...a pak mi ho poslal kámoš po netu a bylo :o)
Takže na závěr: "...no vida - corrida tě taky rozpálí..." Olééééé

Nuda v Liberci

2007-05-29T10:56:00.000+01:00

Tak zase hlídám ségru, už nemá horečky, tak je krapet živější...k mé velké "radosti". Jsem sice moc ráda, že je jí lépe, ale udržet ji v posteli je téměř nemožné. A já se potřebuju učit a ne dohadovat se s pětiletým děckem, jestli se má přikrýt, když je nemocná a proč si má vzít bačkůrky a proč nemá v pyžámku sedět na holé zemi. Naštěstí zítra večer pojedu do Prahy (po tom, co prosedím celý den v archivu) takže budu mít na učení celý čtvrtek, než se H. vrátí z práce. V pátek pojedu do Brna, takže toho moc neudělám a víkend už mě nezachrání. Achjo... a to jsem to měla tak pěkně naplánované...dneska už jsem měla číst podruhé skripta a dělat si výpisky...a jsem zatím v půlce prvního čtení :o) nj, tyhle plány...
Dneska večer půjdu na Kabáty, teda doufám, že ještě bude lístek, spoléhala jsem na to, že mi ho sežene táta, protože mám od něj vždycky lístky na všechno...ale tentokrát to neklaplo. A teď hlídám tu divoženku, takže si ho ani nemůžu jít koupit. Mělo tam jít spousta kamarádů, ale většina odpadla kvůli zkouškám, tak kdoví, jestli nakonec nepůjdu sama :o( Těšila jsem se na ten koncert od září, kdy posunuli vydání cd a i to koncertní turné. Je to docela sranda, jsem taková růžovka a poslouchám Kabáty :o) a skáčko a sem tam i metal, páč M. je metalová Barbie, takže nám tam v tom našem bytě řve z přehrávačů kdeco :) Už je poledne, to abych šla něco uvařit...kdyby tu nebyla ségra, tak si vezmu chleba...:o( Je ze mě žena v domácnosti :o)

Romantický víkend (Já, H., ségra, horečky a 150 neštovic...)

2007-05-27T21:20:00.002+01:00

Zase jsem moc nepsala...vlastně vůbec. Byla jsem minulé pondělí v Brně, tam jsem udělala zápočet a jela jsem za milým do Prahy (já vím, zas ta Praha...už je to trochu monotematické...pro čtenáře ovšem, mně se to líbí :o) ). No ale hlavně jsem se těšila na víkend. Rodinka totiž měla jet na nějakou akci do jižních Čech, co pořádala firma, se kterou je otčím v práci v kontaktu. Na víkend všichni tři neodjeli ještě nikdy. Jezdili jsme, když jsem byla mladší (spíš teda malá) a to ještě ségra zdaleka nebyla na světě a já ještě nemohla zůstat sama doma. A teď když můžu, tak vytáhnou paty jenom v létě na dovolenou, takže mám deset dní pré. U nás doma to totiž funguje zvláštně...třeba otčím nemá rád návštěvy, zvlášť moje...ruší ho to. I když jsou ti lidé potichu a patro od něj :o) A aby u nás zůstal třeba někdo spát, nedej Bože nějaký muž, tak to je naprosto nemyslitelné... No, takže jsem se těšila, že budu o víkendu sama a přijede mi H. Plánovala jsem si, jak to bude pěkné, když spolu budem celý den....když jsem u něj, tak ráno odejde do práce a vrátí se až večer, takže se vlastně přes den neznáme :o) No a jak si uděláme romantiku s vínkem u krbu (vůbec mě nenapadlo, že když je i v noci venku třicet, že bychom se před tím krbem upekli) a že se spolu budeme koupat (to v té Praze nejde) a kolem vany rozestavím svíčky...a že budu vařit a on uvidí, jaká jsem hospodyně a že se budem venku povalovat na sluníčku a pak půjdem na procházku a celé noci budeme trávit vášnivým milováním...no, úžasný plán. Ale... ve čtvrtek ráno jsem dostala od mamky zprávu, že ségra dostala neštovice. První týden vykosily dvě třetiny školky a když byla ségra ještě po třech týdnech zdravá, tak jsem doufala, že to aspoň ještě přes ten víkend vydrží. Tak nic. Neštovice nejsou jen pupínky, ale i horečky. Nepřipadalo v úvahu, aby jeli. Takže jsem navrhla, že se o ségru postarám, ať jedou. Mamka sice měla určité obavy, ale věděla, jak se těším na H. a taky ví, že se o Léňu dokážu postarat. Ale přesvědčit otčíma bylo horší. Ten o H. nevěděl, tak pořád říkal, že nepojedou, nebo že pojedou v sobotu ráno...a prostě to pro něj nebyl problém číslo jedno. Takže se rozhodnutí měnila každých deset minut. Už jsem byla úplně na nervy...Pořád jsem H. psala, jak to vypadá, ale on to ale tak tragicky neviděl, protože neměl ty romantické představy jako já. Celé odpoledne jsem se modlila, ať ségře nestoupne teplota, protože kdyby měla horečku, tak by asi nejeli...jenže se blížil večer a to bylo jasné, že večer ji mít bude, jak to tak bývá. Takže když konečně v osm večer odjeli, měla jsem žaludeční nervózu... Když pak asi v deset H. přijel z Prahy, udělala jsem mu jídlo a šla zkontrolovat ségru. Měla horečku, takže jsem jí půl noci vyměňovala zábaly. H. se mezitím přesunul ke mně do pokoje a usnul u televize. Sice jsem pak za ním na chvíli přišla, když ségře klesla teplota, ale stejně jsem se na ní chodila každou chvíli dívat a nakonec jsem si k ní šla i lehnout, protože se vzbudila a plakala, že tam nejsem. Vstala jsem asi v osm, resp. v noci blouznící dítě se na mě ráno nemilosrdně vrhlo, jako by mu nic nebylo. Šla jsem vedle do pokoje, vypnula jsem H. televizi, u které usnul a spustil se kolotoč...nejdřív jsem musela ségře namazat pupínky tekutým pudrem (takže měla na sobě desítky bílých fleků...začala jsem jí říkat mochomůrko), což byl při tom množství úkol na půl dopoledne, ke všemu jsme jí měli dávat na jazyk genciánku (taková ta fialová dezinfekční vodička), jenže jakmile to měla v puse, tak mě tím poprskala...a peřinu a svoje pyžámko...jenže ono to nejde vyprat, ani umýt...takže jsem byla neobyčejně sexy...měla jsem fialové ruce a tak různě. Pak jsem začala vařit, dělala jsem hrachovou polévku, takže jsem předvářela, mixovala, dělala jíšku, smažila houstičky...jako hlavní jídlo jsem dělala lečo s bramborem a zárověň s tím jsem pekla tvarohovou bábovku...prostě jsem se od 9 do 14 nezastavila...plus jsem měřila teplotu, dělala čaje, pouštěla pohádky, nosila dobrůtky a hrála na dálku pexeso (to pro mě mělo výhodu, protože ségra hrála za obě, čili nacházela pexesa i mně, takže jsem skoro vyhrála, což by se normálně nemohlo stát, když bych hrála sama). No a když jsem skončila, měla jsem uvařeno a uklizeno, můj milý se vzbudil a zasedl k obědu...takže vůbec neviděl ten frmol a nemohl si vychutnávat, jaká jsem skvělá hospodyně...jak obratně sekám zeleninu, jak peču bábovku bez receptu (ráno jsem si to nastudovala...) atd. Odpoledne jsme byli chvilku na zahradě, koukali na televizi, hráli pexeso, skládali puzzle a ani chvilku jsme nebyli sami, protože Léňa ne a ne usnout a pořád vyžadovala pozornost :o) Ale bylo to pěkné, asi jsem se to odpoledne do H. opravdu zamilovala. Blbli jsme na zahradě jak děcka... Ségra už pak ani v noci neměla horečku, takže jsem ji chodila kontrolovat mnohem míň a mohla si konečně užít svého milého. A bylo to moc pěkné, protože jsme se spolu při grilování a skládání puzzlů sblížili. Už to je teď jiné, než těch prvních šest týdnů. Začínám se do toho vztahu možní i trochu proti své vůli (nebo spíš navzdor rozumu) ponářet...Takže nakonec, i když snad nic kromě bábovky nebylo podle plánu, byl to moc krásný víkend.

Praha

2007-05-16T17:12:00.000+01:00

Včera jsem si konečně pořídila průkazku do toho slavného Klementina a dneska jsem tam byla "studovat". Vydržela jsem to asi dvě a půl hodiny a z toho jsem půlku propsala na icq. Ale aspoň jsem se podívala, jak to tam chodí. Stejně začínám pochybovat, že sem do té Prahy budu jezdit dál... Takže jsem si jí asi zakládala zbytečně. Byla jsem tam s kamarádkou, co odešla z Brna do Prahy. Připadám si jako blbec, ona tam sedí ještě teď...kdybych se takhle připravovala na hodiny, tak jsem asi trochu jinde :o) jenže my to tam v tom Brně máme maličko jinak...kdyby po nás v té škole něco chtěli, tak se budem snažit asi víc. A jakmile má člověk slabou vůli, tak se nedonutí :o( Zítra jdu s tou kamarádkou (M.) na přednášku, už jsem byla na jedné předevčírem. Je to docela sranda, tady v té Praze učí lidé, od kterých čtu doporučenou literaturu...elita české historie. Tím nechci říct, že by se v Brně nenašel dobrý historik, to vůbec ne, naopak. Ale prostě ta velká jména jsou tady :o)

Grrr

2007-05-13T13:33:00.000+01:00

V ráji se zatáhlo a kdoví, jestli se tam ještě někdy udělá hezky, asi ne, až se zas zakoukám do nějakého chlapa, tak doufám, že se najde někdo, kdo mě propleskne, abych se probrala... P. je na mě dnes proto obzvlášť hodný. Uvařil mi oběd, pochutnala jsem si. Dokonce má takovou dovádivou náladu, má chuť mě otravovat, ale zjistil, že dnes mu pšenka nepokvete a u M. taky ne, páč řeší něco podobného. A protože je nabitý endorfiny, tak tu honí po pokoji mouchu, co mě otravovala při jídle a snaží se jí domluvit. On má totiž za to, že když se obtížnému hmyzu přátelsky, klidným hlasem domluví, tak on odletí...Tak se mu to nepodařilo, tahle je prý nějaká divná...normálně údajně poslechnou. Tahle lítá nějak jinak, takže to není jeho selhání...Teď mě dokonce i kousla, mrcha...asi ji přiklapnu do nějaké knížky, až tam vleze. Doufám, že to nění někdo reinkarnovaný do mouchy, to bych mu zas nerada ublížila. Třeba mi chce dát nějaké znamení. Hmm, jsem už taky máklá. Sedím tu nad bakalářkou a tupě civím do knih a papírů. Nerozumím tomu. A asi nejen proto, že je to německy. Zítra jdu na konzultaci, tak jsem myslela, že to nějak o víkendu spasím, ale to je blbost... Doufám, že mě ten člověk nechá změnit téma...po tom, co ze sebe udělám úplného debila. Z toho, co mám, to prostě nemůžu napsat. Mám pifku na každého podnikového archiváře, co zničí nějaké dokumenty. Asi si ji najdu podle telefonního seznamu a řeknu jí, ať si to zkusí napsat z toho, co zbylo po jejím zásahu. Mám chuť si dát cigáro...naposled jsem jedno měla před víc než rokem a předtím taky tak. Vždycky po prvním natáhnutí lituju, že jsem to zase udělala, je to humus. Dnešek fakt stojí za h... a přitom je tak pěkně, mohl to býval být tak příjemný den.

Chvilka rozhořčení před spaním

2007-05-11T21:57:00.000+01:00

Teď jsem si přečetla, jak papež brojí proti potratům. Vůbec se mi to nelíbí...dost mě to rozhořčilo.http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/papez-kazal-1-5-milionu-brazilcu_114886_ev54k.html

Ty holky si pak stejně nechávají potrat udělat, ale když to je normálně u doktora nelegální, tak Bůh ví u koho... To není o tom, jestli je potrat dobrý, nebo špatný...jde o to, aby žena, která ho podstupuje, měla odpovídající zdravotní péči...protože když nebude, tak to taky může mít pro ni katastrofální následky a v takovém případě ji nebude trestat Bůh... ale katolická církev v čele s papežem. To je myslím potřeba si uvědomit...

A., B., E., C., E., D., A. :o)

2007-05-10T21:13:00.000+01:00

Teď jsem dvakrát za sebou psala v pátek...dneska to trochu "pokazím". Jsem sama doma. Jakoby se nudím, i když teda školních aktivit, kterým bych se mohla věnovat do aleluja je spousta.Ale není nálada, tak přemýšlím, s kým bych mohla něco podniknout, ale... M. odešla s H. na narozeniny jednoho kamaráda, ale já ho viděla tak dvakrát v životě, tak nemělo smysl se tam cpát. P. šel s přítelkyní do divadla, J. tu je tak dva dny v týdnu a dneska ráno zrovna odjela. H. od vedle je taky v divadle, ale na brigádě. R. je určitě někde na rande s K., další K. na dnešek málo spala, skoro vůbec, takže to už od šesti dohání. Proč bude lepší, když se nepotkám s I. snad raději ani nebudu psát :o) "Rejža" O. se mi odpojil z icq, protože mu to věčně padá...nebo taky protože jsem se ho ptala, jestli si mě vezme (já se na to občas ptávám...i holek :o) ), aby mi nemusel odpovídat (protože mě určitě strašně miluje a bojí se to přiznat...:oD). M. dnem i nocí navrhuje hardwarové řešení pro nějakou firmu a pracuje na školním projektu, takže je to s ním zabité...na D. už nemám číslo, od té doby, co jsem ztratila telefon. O. neboli D. je někde doma u Ostravy...nebo spíš paří někde v Ostravě. T. je N/A. B. byl v posilovně, tak se mu nikam nechce a O. nebydlí v Brně, jinak by mi ale společnost dělal rád. T.(jako televize) od včerejška nefunguje, začala se sama vypínat, když jsem koukala na hokej, ale možná to pro mé vlastenecké cítění bylo lepší...Š. teď odnedávna bydlí s přítelkyní, takže se jí ke své "velké radosti" musí pořád věnovat (tak to říkal...), tudíž konverzovat na icq s bývalou láskou není příliš vhodné. A B. (jako bakalářka) by mě od hysterického vzteku přivedla až k slzám beznaděje, takže tudy cesta taky nepovede...Půjdu asi spát :o)

Pátek - blázni mají svátek

2007-05-04T15:20:00.000+01:00

A je tu zase pátek. Já vím, moc tomu blogu teď poslední dobou nedávám...ale na svou obranu musím říct, že jsem byla na netu strašně málo. Ke všemu se ani nic moc neděje, i když pořád se něco děje, to jo...ale asi těžko sem budu psát, jak jsem si dneska strašně dlouho vybírala tužící pěnu do vlasů, nebo že jsem se konečně dostala do knihovny a měli zavřeno (v půjčovně a studovnách), takže jsem jen zaplatila pokutu, vrátila knížky a konec. Nebo jak jsem vyzvedávala ségru ze školky, vařila oběd, byla na procházce se sestřenkou a jejím 10 měsičním synkem... Prostě se dějou samé všední věci. Snad jen včera...byla jsem na pivu s jedním ze svých nejlepších kamarádů...svým bývalým zeměpisářem Z. Je to jeden z nejhodnějších lidí, co znám a mám ho strašně ráda. Takže jsem si popovídali, zafilosofovali na téma vztahy a jeli posledními tramvajemi domů. Protože u nás v Liberci končí většina nočního života ve 23:10, kdy jedou poslední autobusy a tramvaje. Minulý rok byl ve Zpravodaji radnice dotazník, co bychom si přáli změnit na MHD. Bylo tam i zavedení nočních rozjezdů...jenže kdo čte Zpravodaj radnice? Mladí lidé asi moc ne, že jo...no a důchodci noční rozjezdy nepotřebují, takže noční život v našem městě napůl strádá...a taxikáři prosperují... Jinak můj milý je v Indii a ještě tam bude 8 dnů...už se mi to pomalu krátí, je to skoro týden, co je pryč. Trošku se mi stýská, ale co... dva týdny se dají vydržet :o)

Praha

2007-04-27T09:11:00.000+01:00

Už od úterý jsem v Praze u svého milého. Jsem taková spokojená. To jsem už dlouho nebyla, kdoví jestli vůbec někdy. Budu se tu ale muset nějak celý den zabavit,včera jsem totiž jela na celý den domů a předevčírem jsem byla nakoupit a tak, takže to uteklo. Naštěstí tu chytám kvalitní wifi signál od někoho (jsem pirát :o) ), takže jsem od rána na icq. A taky tu je playstation, ale tomu se vyhýbám, protože bych se pak vůbec nevěnovala studiu, jak to mám v plánu. Půjdu si založit průkazku do Klementina - Národní knihovny. Je to tam úplně skvělé. Už na mě dlouho žádné místo tak emocionálně nezapůsobilo. Vypadá to jak z Harryho Pottera, z každého kousku interiéru dýchá starobylost. U těch stolků, které jsou dnes plné lidí, co studují nebo jen pospávají, seděli už obrozenci a kdoví, kdo ještě před nimi. Kdyby bylo něco takového v Brně, tak tam fakt normálně chodím studovat. A vsadím se, že bych toho věděla mnohem víc, než teď...kdy volný čas prosedím u počítače nebo jinak probendím. Akorát tam pojedu hodinu, což teda zrovna není moc lákavá vyhlídka...ale co už no. A prý mě budou na průkazku fotit...musím se jít udělat krásnou :o)

DOD

2007-04-22T22:52:00.000+01:00

Musím teď napravit trestuhodnou chybu, kterou jsem učinila, když jsem na svém blogu nezmínila jednoho ze svých nejlepších kamarádů...krásného, úžasného, chytrého, cílevědomého, vzdělaného, uhlazeného, galantního, milého, okouzlujícího, nedbale elegantního (na obrázku vpravo)...Ondru. No, přátelé, dalo mi to hodně přemáhání, abych se ovládla a nevzala si ho za muže :o) co víc by si žena mohla přát... Tak doufám, můj milovaný, že Tvé ego už dostalo dostatečnou masáž a už mi budeš psát na shoutboard jen přimeřeně dlouhé vzkazy :oD
P.S. Já se stejně pravděpodobně nevdám, takže nezoufej...
P. P. S. O mamince jsem toho na blog taky moc nenapsala a je nejvýznamější osobou v mém životě, takže opět nezoufej...
P.P.P.S. To není mrazení, Ty normálně žárlíš (zoufale ;oP)

Zamilovaná!?

2007-04-20T13:35:00.000+01:00

Přesně před týdnem jsem se jak divá připravovala na ples absolventů gymplu. Myslím, že zrovna touhle dobou jsem hledala silonky. Strašně jsem se tam těšila, protože jsem věděla, že tam potkám člověka, kterého jsem víc než 6 let milovala. A protože náš vztah byl strašně dlouho nedořešený, alespoň mně to tak připadalo, bylo jen otázkou času, kdy dojde k nějaké konfrontaci :o) Takže jsem se přiopila a "povídali" jsme si. Řekla jsem, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho a že ho celý život budu svým způsobem milovat a on, že mi nasliboval spousu věcí...jako svatbu a děti. No, legrace...můj maturitní ples, kdy jsem ho v slzách poslala před půlkou školy do prdele to ale nepředčilo, asi že už jsme oba někde jinde. No, a vlastně tou samou dobou jsem se tam sblížila s člověkem, do kterého jsem se ve středu v noci, možná ve čtvrtek brzo ráno, když jsem ho pozorovala, jak spí, zamilovala (ale zlehka :o)). Je to paráda. Už nemiluju pana J., jupíííí. I když teda, ještě jednou jsem měla pocit, že jsem zamilovaná, ale dotyčný o mě asi nestál, nebo možná ze začátku, takže to bylo spíš o vzrušení z lovu, ale ráda ho mám, to jo, tak nebudu se v tom dal pitvat... No, ale s mojí novou "láskou" (H.) bude asi trochu potíž. Zatím je to krásné, píše, volá, zájem neochabuje, ale já se bojím, že to nevydrží. Mám strach, že mi za dva týdny řekne něco ve stylu, víš, princezno, bylo to s Tebou moc hezký, ale na vztah to není. A protože to ani pořádně nestačí propuknout, za pár dní se z toho dostanu a zamiluju se zpátky do pana J. Což by byl průšvih na další roky. Tak jsem zvědavá...

Víkend

2007-04-10T18:44:00.000+01:00

Nefunguje icq, tak svojí nutkavou potřebu proběhnout se prsty po klávesnici, uspokojím tady. To je věta jak z toho přiblblého Dawsona. Mimochodem... o víkendu jsem tu byla sama. Měla jsem jet ke kamarádovi K. na chatu. Nebo teda měli jsme jet celá parta. Jenže lidi postupně odpadávali a nakonec bychom tam jeli čtyři. A ke všemu jsem se ještě domluvila s M., že s ní pojedu domů, v sobotu se vrátíme a v neděli pojedem na tu chatu. Jenže jsem si to pak rozmyslela, protože ten den u M. bychom celý probendily a prokecaly, což, já vím, je s podivem, když se spolu doma bavíme v jednom kuse... A já jsem potřebovala udělat něco do školy a M. se pak stejně začala kroutit, že se jí na tu chatu (čili v sobotu do Brna) nechce. Zůstala jsem teda v tom našem strašidelném bytě sama. Od pátku do pondělního večera. Na chatu se totiž nakonec nejelo a místo toho jsme šli tady kousek k holkám (R. a H.) na vodnici.

Přes den to tu bylo dobré, ale večer to začalo :o) Různě to tu praská, ozývají se divné zvuky, takové jakoby ťukání a vůbec...jasně, já vím, je mi 22 a bojím se sama v bytě . Ale jsem prostě přesvědčená, že tu působí nějaký duch, možná i té staré paní, která tu bydlela dřív. Ke všemu jsem v neděli ráno vstala a měla jsem na obou botách rozvázané tkaničky. Úplně rozvázané a každý konec visel ze své půlky boty. Potíž je v tom, že já si boty prostě nerozvazuju. Zuju se a pak si je zavázané zase nazuju. Takže je tu duch. A když zabouchneme vstupní dveře, tak se samy zamkou na jeden západ a náhoda to není :o) Měli bychom dát tomu strašidlu jméno, třeba Berta...abychom se ho tak nebáli. Teda P. se ho nebojí, on si o tom myslí svoje. Ale já vím, že tady straší :oD No prostě, abych se nebála měla jsem tady puštěného Dawsona, spousty hodin mi tu běžely ty připitomělé kydy...ale zase jsem neslyšela ty divné zvuky a neměla jsem pocit, že tu jsem se strašidlem sama :o).

V pátek večer jsme šli s K. zahrát si kulečník, jenže jsme žádný volný nenašli, takže jsme si dali stolní fotbálek a kofolu a jeli domů. K. tady u mě dvě noci spal...je hodný a obětavý :o) V pondělí jsme šli na prcházku k přehradě. Já, H., K. a R. Jenže H. nejdřív měla hlad, pak hledala Radegast, protože jí její lokal patriotismus nedovoluje pít nic jiného :o), pak jsme měli my zas chuť na nanuka a pak K. na jakékoli pivo...takže jsme chodili od hospody k hospodě. povedená partička...Jedna lemra větší než druhá, jen co je pravda. Pak ti tři chtěli jít večer do bazénu, protože správně měli pocit, že toho pro sebe tou procházkou moc neudělali, ale bazén byl zavřený, tak šli zase na pivo :oD A mně přijela M., takže jsem celý večer pusu nezavřely, teda alespoň ona, já jsem hrála Ragnarok. Budu se tam vdávat za postavičku toho Ondry, co jsem on něm minule psala...Moje assassinka a jeho priest se mají rádi...:o) Povedená dvojka. Vražedkyně, co loupí a muž víry :oD

Pro J. od K., 20.8.2003

2007-04-04T23:39:00.000+01:00

Jemná jeptiška Jana jásala : „Jupíí, Jozín!“ Ježíš je již jinde…

Jenomže Jozín jenom jí. Jelita, jitrnice, játra. Jozín je jeliman.

„Ježííš,“ ječela Jana

Jasné jitro. Jeptiška Jana jde jezerem. „Jéé, Jindřich!“ Jana jásala,

Jindřich jásal. Jenže Jindřich je jednooký… „Ježíííš,“ ječela Jana.

Jednotliví jinoši – jedlík Jozin, jednooký Jindřich, Jáchym, Jan,

Jonáš, Jarmil, Jarda, ješitný Jaromír, jedovatý Julián, Jakub – jsou

jednotvární.

Jedenáctý je jiný, je jistota. Jana jásá. Je jemný, jiskrný, jižanský.

Jezdí jachtou Jadranem. Jana již jmenovala JEHO jejím.

Jiří je jednička…

ppp (poněkud pitomý příspěvek)

2007-04-04T23:05:00.000+01:00

Začíná to být zajímavé. Seznámila jsem se s dalším Ondrou. Když se nad tím zamyslím, hodně mých kluků se jmenovalo Ondra. Já mám s kamarádkou K. takovou teorii (už od základky, což snad aspoň trochu omlouvá to, jaká to je blbost). My jsme totiž došly na to, že Tomášové a Ondrové jsou skoro vždycky pěkní. Takže vždycky, když se nám někdo líbil a pak se představil jedním z těch dvou jmen, tak jsme se jen na sebe vědoucně, spiklenecky (jako dvě trubky) usmály, protože to podpořilo naši teorii. My vůbec s K. měly takové nápady...Na gymplu jsme si vytvářely různé plány...třeba ppppp (pořádně pikantní plán na přilákání pana profesora) nebo ppp (plán povedeného plesu) nebo ppppm (pořádně praštěný plán na projití maturitou), který mimochodem spočíval v tom, že jsme začali chodit se svým zeměpisářem na hokej. Já pak začala pracovat i na dějepisu a chodila se svým dějepisářem nejdřív domů, protože jsme měli stejnou cestu, pak v úterý na pivo a pak...(což spadalo do ppppp a bylo to z lásky, ne kvůli maturitě :oD ). No, nedávno mi K. psala nějakou smsku, ve které plány po letech vzkřísila. Takže teď máme zoufalý plán posledního pokusu (zppp), K. hledá svou lásku ze základky...a jak tak koukam na ta "p", tak jsem si vzpomněla, že jsme s K. psaly krátké příběhy, kde všechna slova začínala stejným písmenem. Ten na P tu zrovna nemám, ale na J ano (ten je mimochodem o mně, teda až na tu jeptišku a jachtu na Jadranu, to opravdu ne :oD. Tak já to sem zkopíruju a půjdu spát. Spolubydlící P. tu vedle mě už pochrupkává (nebo spíš chrápe, jako když řeže motorovou pilou... :o) ) On strašně rychle upadá do spánku. Občas říkám, že ho v rychlosti usínání předčí jen čerstvě zastřelený...

(R) O. meo a já

2007-04-02T18:19:00.000+01:00

Zítra jedu do Brna, už mi to tady leze na nervy. Pořád uklízet, vařit...to si nechám do manželství :o). S O. už to nijak růžově nevypadá, je nejvyšší čas sbalit krám. Oba máme svůj zářez na pažbě, takže renesance našeho vztahu splnila kýžený účel. Je zajímavé, jak se vždycky jednou za rok dva potkáme a po pár dnech si zase na dlouho zmizíme ze života, abychom se zas za nějakou dobu potkali a pokračovali tam, kde jsme přestali. Vlastně bez sebe nemůžeme žít, to mu musím napsat, až se vrátí z práce (a pak hádám, že se na rok dva dobrovolně odmlčím :o))) ). Ach ten život, člověk nikdy neví, co bude zítra. Doufám, že nezmeškám bus do Brna :o) Ségra dostala takovou dětskou žehličku, když ji zapne, má hrát nějakou písničku, jenže ona ji vytáhla z krabice a hned ji pustila na zem, takže teď kvílí šíleným způsobem...chtěla jsem ještě něco napsat, protože dnes jsem měla zajímavý den, ale nezmůžu se na nic jiného, než si zajít pro prášek na bolení hlavy...tak zítra...

Nic zvláštního

2007-03-29T09:36:00.000+01:00

Už jsem se zase nemohla dostat na blog...mají tam asi dost bordel s hesly. Jednou to funguje, podruhé ne. Tak si vždycky nechám poslat link na změnu hesla a dávám tam pořád to samé a po pár dnech to zase nefunguje :o) Včera jsem byla v archivu kvůli bakalářce. Připadám si tam vždycky jako idiot. Tupě zírám do inventářů, pak si třeba vyberu nějakou archiválii, kterou po chvíli vrátím, protože zjistím, že tam není to, co jsem čekala. Ten člověk tam si o mně musí myslet, že jsem úplně mimo... A má pravdu, já asi opravdu nejsem dobrý vědec :oD A asi o to ani nestojím :o)
Koukám teď na stránky Bílých Tygrů Liberec, mám pro ty hokejisty slabost :o) Měli jsme na gymplu ve třídě dva. Jeden zůstal v Liberci, druhý se vrátil zase domů do Vítkovic. Oba byli pěkní a hodní. Nevím, čím to je, ale všichni hokejisti, co znám, jsou hodní kluci... Teď koukám, že za Tygry hraje syn bratra mé babičky, čili bratranec mého otce :oD Je o dva roky mladší než já. Babiččin bratr je totiž o hodně mladší než ona, tak o 25 let. Ale nestýkají se, nikdy jsem ho neviděla, ani teda toho jeho syna. Dneska si půjdu koupit lístky na ples absolventů našeho gymplu, tak se těším, až tam zase uvidím svého Vydríska. Ale už je to passé, nedávno se mu narodila dcera, už je úplně jinde.

Návštěva

2007-03-25T17:35:00.000+01:00

Dovolím si jen takový malý dodatek k dnešní návštěvě... "Teta" přinesla mamce k narozeninám bonbonieru, když odcházely, byla dobře půlka pryč. Musela jsem se smát, když jsem to viděla, ptala jsem se mamky, kolik měla bonbónů, řekla, že ani jeden. Tak to zas má Ivana plnou kabelku čokolády a je to stejně nenápadné jako vždycky :o) Bylo to celé, jak z nějaké komedie, nezvaná návštěva, co přijde úplně nevhod v době, kdy se má obědvat, posune oběd o tři hodiny, nemá se k odchodu, tlachá o úplných nesmyslech, mamka, která už hodinu mlčí a už vážně neví, jak své sestře taktně naznačit, aby už šla pryč, otčím, co venku hladový pokládá chodníček jen, aby s ní nemusel být v jednom domě... Jenže pak si člověk uvědomí, že má tuhle jedovatou ženskou v rodině, že zkazila celé odpoledne, zasela zlo a teď si někde mne ruce, jak se jí to povedlo a pak to rázem přestane být usměvná historka o nakradených bonbónech věčně závistivé máminy mladší sestry.

Tak vůbec...sluníčko svítí, ségra vedle povykuje...

2007-03-25T14:14:00.000+01:00

Jsem nemocná...a strašně mrzutá. Včera jsem koukala celý den na televizi, ale nedávali nic kloudného, kromě Zachraňte Willyho :o) Už jsem to neviděla deset let. Ke konci jsem se dojala skoro až k slzám, tak jsem si říkala, že se mnou asi bude něco v nepořádku...jestli náhodou nejsem těhotná :o) I když mě poslední dobou dojímá pořád něco. Vždycky jsem se smála mamce, že brečí u filmů...a je to tady, kdejaká romantická slátanina mi vhání slzy do očí. Děti, zvířátka, důchodci...všechno. Jo, s tím Willym, nahráli jsme to ségře a pochopitelně by taky měla ráda svou kosatku...Musím se kouknout, jestli se tady v Čechách dá studovat mořská biologie, protože ona jí chce studovat už od svých tří let. A je tak zarputilá, že věřím, že jí to vydrží.
Přišla nám návštěva...mámy sestra, co si minule, když tady byla, vysypala do kabelky třičtvrtě máminy narozeninové bonboniery ("tajně" samozřejmě) a její dcerka, co si ve třinácti letech nezaváže tkaničku (příčí se mi nazývat jí sestřenicí). Samozřejmě se neohlásily. Přijde mi to jako slušnost, v dnešní době mobilů už vůbec (kazit někomu svou vlezlou přítomností tak pěknou neděli, to je drzost...) Je zajímavé, že zatímco mamka je ztělěsněním dobra -modré oči, světlé vlasy, vlídný výraz, její o dva roky mladší sestra vypadá jak čarodějnice. Černé vlasy, oči a záštiplný prohnaný výraz. Mají stejnou postavu, v obličeji podobné rysy, ale jsou úplně odlišné...nebo spíš opačné. Divím se, že jí tu mamka strpí...ona vždycky tak bezelstně říká, vždyť je to moje ségra, nemůžu se s ní přestat bavit. Ona totiž maminka oplácí zlu dobrem, protože se ho snaží polepšit. Hmmmmm, asi si půjdu dolů zakašlat, aby "tetičce" došlo, že se ocitla ve vysoce infikovaném prostředí a že je potřeba, aby odtud rychle odvedla dcerku, než se nakazí (mám sice zánět nosních dutin, který je nepřenosný, ale budu ho vydávat za ptačí chřipku).
Celý víkend mi nefungovalo wifi připojení, takže jsem se dneska nechala zavést ke kamarádovi Š. a on mi to nějak přenastavil, že už to funguje. Mám od něj dokonce zbylé tři serie Dawsona, M. bude mít radost.

Ragnarok

2007-03-22T20:26:00.000+01:00

Už jsem zase propadla Ragnaroku, je to korejská onlineovka. Když jsem v prváku byla ještě na koleji, tak tam s náma skoro bydlel jeden kamarád zespoda. A ten to začal hrát. Trávil u mě na počítači celé dny a noci a nakazil i R., kluka mé spolubydlící K. Ten si k nám nosil notebook a hrál s P. Pak jsem se toho toho chytla i já a potom K., takže jsem se tam na těch dvou počítačích střídali u Ragnaroku :) Do školy jsme nechodili, jen já občas, možná i K. No, skončilo to tak, že oba kluky vyhodili ze školy. R. začal studovat znova. P. odjel domů do Písku a když jsem s ním mluvila naposled, tak pracoval v nějaké počítačové herně a pařil Ragnarok, je to vášeň :) Akorát mám trochu obavu o bakalářku :o) Ještě budu ráda, že mi jí přesunou na podzim...

Jeden den težce vytížených vysokoškoláků

2007-03-21T00:47:00.000+01:00

Včera jsem byla na pondělním srazu. Když jsme se po jedné vraceli domů, sněžilo...říkala jsem si, že nám ten den pěkně začíná. A jo! Ráno, když jsem se podívala z okna, bylo úplně odporně, padal déšť se sněhem...šla jsem se osprchovat, vyfénovat vlasy, aby se mi nezkroutily a pak jsme s Maky vyrazily do školy. Když jsme tam došly, měla jsem už mokré palce u nohou, obarvené ponožky (protože nějaký chytrý návrhář vymyslel, že vnitřek bot, co jsem si koupila, bude oranžový...to zůstává rozum stát...vnitřek bot. Snad aby to zapůsobilo na návštěvu, když se člověk zuje na předsíni, nebo já nevím), no a co je nejhorší, když jsem si sundala kapucu, vypadalo to, že trpím anaserpentní spinózou (nadměrná kučeravost vlny, mají to ovce)...v tom vlhku se mi zkroutily vlasy, což považuju za pohromu, poněvadž od dětství trpím svými vlnami (jako rovnovlásky tím, že vlny nemají), co jde každá na jinou stranu a tak vůbec. Nepřála bych vám mě vidět, když jsem ještě měla ofinu, nejlíp zmoklou...A takhle zubožená na tělě i na duchu jsem šla na hodinu svého idolu. Raději nebudu psát, kdo to je, ani jak vypadá...už tak je mé duševní zdraví dost zpochybňováno. Ale co, osobnímu kozlu se člověk neubrání. Potom jsme měly mít s M. ještě dvě hodiny, ale byly jsme tak rozhozené těmi mokrými palci u nohy, že jsme šly domů. Načež jsme tady rouzpoutaly sedmihodinový maraton Dawsonova světa. Ano, je to ten stupidní americký seriál, kde slizští třicátníci hrající patnáctileté puberťáky hází jednu přiblblejší a nepřirozenější hlášku za druhou...A my, elita národa, jak nám na gymnáziu neustále vštěpovali, jsme na to civěli celý den. A co je horší, už sháním, odkud bych natahala další série. Teď ještě Gilmorova děvčata a bude už úplně hotovo...
Btw. Zrovna tu hraju jednu korejskou on-lineovku, půjdu si lehnout, jen co dám level o)))))

Uražená ega

2007-03-21T00:06:00.000+01:00

Tak žádné Holandsko nebude, nevzali ani M. ani mě. Ale to bylo jasné už ve chvíli, kdy jsem zjistila, že berou jen jednoho člověka. Napsali nám, že to máme zkusit za rok :o). Táááák a na tomhle místě byl hrozně dlouhý a negativní text o tom, jak jsem naštvaná na kamaráda Š. a proč. Jsme jeden větší tvrdohlavec než druhý, takže když jsem vychladla, nasadila jsem smířlivější tón a původní příspěvek smazala. Řekla jsem si, že nebudu zatěžovat svou karmu negativními emocemi :o)

Bojím, bojím

2007-03-16T16:49:00.000+01:00

Tak na Blo(k)g zavítal i taťka (tak si doma říkáme, jinak je to můj spolubydlící P.). Musím dávat pozor, abych ho nepomlouvala :o) Ba ne, to bych si nikdy nedovolila... Včera jsem si přečetla, kolik poslali na ten Erasmus lidí tenhle semestr...na každé z těch 5 míst jen jednoho. Takže nejen, že nemám šanci, ale i kdybych náhodou byla vybrána, tak pojedu sama. A já se sama do cizí země bojím. Já se vůbec bojím všeho. Chlapů v tramvaji, chodit v noci těch 150 metrů od rozjezdu, mluvit s někým cizím jazykem, řídit cizí auto, protože bych ho mohla nabourat, trpím úplně utkvělou představou, že každý s kým se vyspím a s kondomem to moc neklapne, má hiv, bojím se pavouků, bojím se sama doma, bojím se jezdit na motorce jako spolujezdec a bojím se dokonce, že si mě nikdo nevezme za ženu :oD
I když co se toho zahraničí týče, moc dobře vím, že je to hodně užitečná zkušenost. Prostě bych první týden dva protrpěla a pak už by to asi bylo dobrý...Nejraději bych tam jela s M. Učila bych se tam holandsky. Joo, to by bylo fajn. Asi si dám předsevzetí, že se odstěhuju do zahraničí. Nejraději bych odjela někam do Provence, ale to té Haute (vysoké) a pěstovala tam jablka...v létě je tam tak krásně...jsou tam vysoké kopce, kde mezi bobky divokých králíků roste a voní tymián. Tam bych si chodila odpoledne sednout a přemýšlet. A pak se večer sejít se sousedy někde na zahradě, popít vínko a jít spát ještě dlouho předpůlnocí...Teď jak jsem o tom psala, mám chuť si přečíst knížku, co mi kdysi půjčil jeden pán.... Jmenuje se Jak voní tymián od Marcela Pagnola. Četla jsem jí jednou česky a jednou část francouzsky a to teplo a vůně jsou z ní skutečně cítit, stačí jen troška fantasie...

Groningen

2007-03-15T09:27:00.001+01:00

Poslala jsem si přihlášku ke studiu v zahraničí. Konkrétně přes Erasmus do holandského Groningenu. Ještě ale zdaleka není jisté, jestli mě (nejlépe nás) vyberou. Chceme jet totiž s M.. Ale ta má myslím větší šanci, protože studovala rok nizozemštinu, takže bych řekla, že to má skoro jisté :o) Doufám, že mě nevyberou do Francie, když tam uvidí, že jsem měla 11 let francouzštinu. Nedovedu si představit, že by mi někdo vykládal historii francouzsky. I když teď budu učit tři kamarádky, takže si to budu muset trošku osvěžit :o). Jde hlavně o to, že nechci jet nikam sama. To Holandsko by se mi líbilo, co jsem poznala Francouze, tak nebylo o co stát. Ale abych nekřivdila, jezdila jsem k jedné rodině do Albi (kousek od Toulouse), ti byli strašně hodní a skvělí úplně všichni. To mi připomíná, že bych jim možná mohla zase po letech napsat dopis, chtěla jsem novoroční přání, ale to jsem malinko prošvihla...stydím se :o)
Jsem zase doma, hlídám ségru, budeme vařit, takže doufám, že zas nepodpálíme kvůli dinosaurům kuchyň.

Sestra (M.) v akci

2007-03-13T21:48:00.000+01:00

M. pracuje v půjčovně kostýmů. Teď si píše se svým přítelem. Toho napadlo, že by si M. mohla půjčit kostým jeptišky. Že by ona hrála jeptišku a on zlého kněze. On je D. takový exot, metalák, nosí bílé kontaktní čočky, aby vypadal ďábelsky, i když mě teda připadá jako slepý nebo s nějakou těžkou oční vadou, když je má :o) A asi ho teda vzrušuje pokořování křesťanských symbolů. M. nelenovala a začala hledat po skříních nějaké hadry, ze kterých by si udělala kostým jeptišky rovnou teď doma...takže to za chvíli vyfotím...teď přemýšlí, z čeho by si vyrobila kříž na krk, nejlépe obrácený. Ještěže tady o víkendu nebudu, až ten D. přijede. Tohle jsem opravdu ještě neviděla. Z kusu hadru, co tady dáváme v zimě mezi okna, aby netáhlo, si udělala bílý límec, pásek a kus čepce. Přípravy finišují, takže voila...sestra M. :oD

M. chtěla zase krást :o)

2007-03-13T17:33:00.000+01:00

M. chtěla dnes na fakultě ukrást toaletní papír :oD My totiž máme doma takovej ten...já mu říkám rašplák. A to není všechno...na dvoře fakulty tam stojí vyřazená plechová kartotéka...a co myslíte, M. už začala špekulovat, jak ji dostat přes plot, že bychom si ji mohli natřít na nějakou pěknou barvu a měli v každém šuplíčku jiný druh prádla a náramky a punčochy...Nevadí, že to tam teď stálo měsíc ve větru, dešti...ani že to nemáme jak odnést domů (v tramvaji by to asi s takovou velkou pixlou neklaplo) a už vůbec to nemáme kam dát, hlavně když by M. měla dostatečně velký úlovek. Bydlím s kleptomankou, co krade vyřazený kancelářský, totalitní nábytek :oD

Poker, O., M. a sraz historiků

2007-03-12T19:21:00.000+01:00

Dneska jsem už zase v Brně. Mám celkem čtyři hodiny a dnes mi vyučující nepřišla na jednu a zítra ještě odpadne druhá. Jsem ani nemusela jezdit a mohla zůstat se svým kamarádem O. (láska z dětství), jistě by to bylo opět velmi příjemné setkání. Musím se naučit pravidla pokeru. Koukala jsem na Casino Royal, což je podle mě mimochodem jedna z nejlepších bondovek, a možná trošičku jsem pochopila, o co v té hře jde. O. mi se svými kamarády předváděl, jak se to hraje, ale já spíš byla zaměstnaná smyslným pomrkáváním a rafinovanou hrou s žetonky mezi prsty na pozadí odvážně odhaleného dekoltu (co člověk nedělá, když se napije...:oD). Takže příště musím ukázat, že jsem nejen sexy :o), ale i bystré devče a musím jim to všem nandat, i když pochybuju, že když se zas trošku napiju, tak udržím pokerovou tvář. Aaaa, pravidla se naučím tady http://www.poker-online.cz/
Za chvíli jdu na sraz historiků...to je taková akce, co se koná každé pondělí už třetím rokem. Chodí tam spousta různých lidí i mimo historii a vůbec se o dějinách nebavíme :o) Jen když jsme opilí a potřebujeme se pohádat, takové USA v mezinárodní politice, to je zaručené téma :oD, o tom se ale asi hádá kdekdo...Bydlíme v bytě čtyři, z toho tři chodí na sraz. Dneska jsme se spolubydlící M. ukradly na fakultě dvě historické knihy, teda M. je ukradla, já jen jednu schovala do své tašky. Byly jsme jak sysli...jsou to dost bichle, takže se nám do tašky vešla ztěží každé jedna :o) Ale zas, abychom nevzbudily nežádoucí dojem...neukradly jsme je, byly tam odložené na chodbě na stolku, dávají se tam různé věci k rozebrání, třeba různé sborníky. Achjo, už jsme tam měly být, ale M. je strašná brzda...:o)

Láska z dětství

2007-03-09T15:03:00.000+01:00

Včera jsem byla na rande se svou láskou z dětství. Byla to legrace. On ač drsňák, co má ženské jen pro zábavu, mi líčil, jak má mojí fotku, na které má nakreslené srdíčko...Takže pravděpodobně, když mi v osmé třídě kroutil ruce za záda, chtěl mi tím dát najevo, že je do mě zamilovaný. A zřejmě mi u něj ta aura lásky z dětsví zůstala, protože mu hrozně dlouho trvalo, než se se mnou začal přirozeně bavit. Byl z toho celý pryč, že je ze mě tak v rozpacích, a já se tím náramně bavila a nejen proto, že jsem věděla, že ještě tak před dvěma třemi lety bych z něj byla úplně stejně nesvá, jako byl on ze mě. Časy se mění. Ráno jsme spolu seděli na balkoně, krásně svítilo sluníčko a bylo teplo a on mě zase dostal. Mluvili jsme o tom, že naši bývalí bydleli ve stejném paneláku, byl totiž v dálce vidět. A on řekl, že ho ale každopádně nikdy nenapadlo na ní blikat. My jsme na sebe kdysi totiž blikávali, když jsme ještě bydleli několik minut od sebe. Zapínali jsme a vypínali světla v kuchyních a přes údolí jsme si dávali signály. Nikdy by mě nenapadlo, že si na to vzpomene...Zvlášť když je teď takový drsoň. Jsem ráda, že jsem s ním zas po dlouhé době byla. Ty lásky z dětství mají něco do sebe...

Oběd

2007-03-08T13:55:00.000+01:00

Máme kuchyň i obývák plný černého, chemického kouře...a začalo to tak nevinně. Dneska hlídám ségru (5), měli jsme v lednici kotlety, tak jsem přemýšlela, jak je udělám. Nakonec jsem si řekla, že je zapeču s bramborami, rajčaty, cibulí a smetanou. Dala jsem si předehřát troubu a po chvíli mi přišlo, že nějak divně smrdí, jak se rozehřívá. Tak jsem se do ní koukla, bublaly tam barvy z mámina malovaného talířku. Sestra na něm dala péct (jen jako, do vypnuté trouby) jídlo pro své dinosauří figurky... Takže větrám jako divá... Před chvilkou přišla, jestli si může dát jen jako na plotnu svůj umělohmotný hrnec, protože prý musí dinosaurům aspoň uvařit polívku, když jsem jim spálila hlavní jídlo :o) Chápete to? Já...

Error

2007-03-07T19:52:00.000+01:00

Tak nevím, nevím, jestli tohle není můj první a zároveň poslední příspěvěk na tenhle blog...Zlý blogger mě nechtěl pustit, že prý mám špatné heslo. A najednou blik...a byla jsem tu. Podivné. Deus ex machina.